NEWS: BLOG ZNOVU OBNOVEN!!! TĚŠTE SE NA PŘÍVAL NOVINEK, HUDEBNÍ KLIP DNE, UŽITEČNÉ RADY A MNOHO DALŠÍHO

VÍTEJTE NA BLOGU LODSNU.BLOG.CZ - INFO BLOGU O VŠEM

Reklama zdarma, zvýšení návštěvnosti

Září 2006

Foto

27. září 2006 v 15:00 | Rob |  Titanic
titanic
titanic

KOMISE-DOPORUČENÍ

25. září 2006 v 16:11 | Miroslav Selz |  Titanic
Výbor došel při vyšetřování k závěru, že bude nutno doplnit legislativu v otázkách bezpečnosti námořní přepravy.
Spojené státy by měly vydávat vzájemně ve shodě s ostatními zeměmi inspekční certifikáty, které pocházejí ze zemí, jejichž právní řád je podobný našemu. Jestliže nebude toto dodržováno, je třeba v blízké době provést revizi stávajících platných nařízení, a výbor se domnívá, že by měly takové dohody být učiněny a že by každé plavidlo, které opouští přístavy Spojených států, mělo být podrobeno takovým prověrkám, které by odpovídaly náročným požadavkům všech nařízení.
Výbor doporučuje, aby odstavce 4481 a 4488 v aktualizovaném Statutu, byly pozměněny, protože zcela nezbytně bude třeba, aby celkový počet člunů odpovídal množství cestujících a posádky. Tuto potřebu naznačují i představitelé jednotlivých plavebních společností a je možné ji ilustrovat i tím, že již dnes podnikají některé z nich v tomto směru určité kroky, aby záchranné čluny na palubě mohly pojmout veškerou posádku i všechny cestující. Takové vybavení ostatně mnohé z nich inzerují. Prezident Mezinárodního obchodního loďstva pan Ismay potvrdil výboru toto:
Vydali jsme instrukce, aby žádná z lodí na našich linkách neopustila přístav, aniž by měla na palubě záchranné čluny s kapacitou dosahující celkového počtu cestujících a členů posádky.
Ne méně než čtyři zkušení námořníci by měli být delegováni pro každý člun. Všichni členové posádky by měli nejméně dvakrát měsíčně absolvovat nácvik spouštění člunů na hladinu a veslování a v lodním deníku by měly být záznamy o těchto činnostech.
Výbor doporučuje, aby i cestující byli přidělováni k záchranným člunům ještě před vyplutím, a aby i obyvatelé stejných kajut pak byli spolu ve člunech, které by byly umístěny poblíž jejich ubikací. Rozdělení do člunů a nejkratší cesta, jak se k nim dostat, by měly být vyvěšeny v každé kajutě.
Výbor doporučuje, aby každá zaoceánská loď o více než 100 cestujících byla vybavena alespoň dvěma elektrickými reflektory.
Výbor seznal, že tato katastrofa odhalila nezbytnost regulace radiotelegrafie. Operátor by měl být v pohotovosti po celou dobu plavby, v noci i ve dne, aby nemohlo dojít k tomu, že nikdo nezachytí tísňové volání, varování, nebo jiná důležitá upozornění. Mezi místností pro telegrafisty a kapitánským můstkem musí existovat stálé spojení, ať už telefonické, hlásnou troubou, nebo ve formě poslů, aby operátor nemusel opustit ani na okamžik svou pozici. Musí se též upravit legislativa, aby nedocházelo k rušení signálu amatéry a aby byl zabezpečen soukromý charakter přenášených zpráv. Musí existovat nějaký vedlejší zdroj, který by zajistil bezchybnou funkci telegrafického přístroje, ať ve formě baterie nebo naftového motoru, dokud se celá místnost operátora nezatopí.
Výbor také doporučuje, aby byla úvodní pasáž odstavce 6412 urychleně schválena Senátem i Sněmovnou.
Výbor také doporučuje, aby vystřelování signálních raket za jiným účelem než z důvodu ohrožení bylo považováno za vážné porušení povinností.
Výbor dále navrhuje, aby do nařízení pro zaoceánskou přepravu byly zapracovány tyto pasáže:
Všechny ocelové lodě, plující podél pobřeží či přes oceán a mající více než 100 cestujících na palubě, musí nutně mít ještě uvnitř trupu vodotěsnou stěnu, která musí zasahovat minimálně do výšky 10 % nad úrovní hladiny, ve formě dvojitého dna nebo podélných přepážek, a to tak, aby taková konstrukce zasahovala od přední přepážky minimálně do dvou třetin délky lodi.
Všechny ocelové zaoceánské a pobřežní lodě o kapacitě více než 100 cestujících musí být vybaveny přepážkami tak, aby dvě přilehlé komory mohly být zatopeny, aniž to ohrozilo schopnost lodi pokračovat v plavbě nebo její stabilitu. Příčné přepážky musí být postaveny od stěny ke stěně a připevněny na vnější část trupu. Příčné přepážky před a nad přístrojovým vybavením musí pokračovat vertikálním směrem a napojovat se na vyšší palubu, aby byla zaručena jejich vodotěsnost. Paluba nad nimi musí být rovněž konstruována vodotěsně. Přepážky mezi stroji v lodním prostoru musí sahat nejméně do 25 % výšky lodi nad čarou ponoru a také musí končit na vodotěsné palubě. Všechny vodotěsné přepážky a paluby musí být konstruovány tak, aby vydržely bez trvalého poškození tlak vody na délce o metr a půl větší, než je velikost celé přepážky. Přepážky dodatečně opravované nebo vyměňované by se měly znovu před vyplutím testovat na odolnost vůči skutečnému tlaku vody.
Výňatek ze závěrečné řeči senátora Williama Aldena Smithe před Senátem při předkládání konečné zprávy o Titaniku dne 28. května 1912
V našich představách spatřujeme znovu tu hrdou loď, plnou života a energie, se živými postavami na její palubě, s hudebníky, učiteli, umělci i spisovateli. S vojáky, námořníky, muži všestranně činnými, statečnými muži a vznešenými lidmi mnoha zemí. Vidíme je bezstarostné, vyzařuje z nich síla a velikost, obracejí se ke Starému světu, jehož strnulost už déle nechtějí snášet, a dychtivě vzhlížejí k novým zítřkům. V tom okamžiku je jejich radostné nadšení přerváno náhlým děsem a loď se hroutí s nářkem do hlubin. S neskutečnou odvahou hudebníci hrají až do posledních chvil příjemnou melodii. Loď na konci sil vzdává nerovnou bitvu. Zbývá jen stopa po těch všech ženách a mužích, kteří před chvilkou zažívali v jejích prostorných kajutách lidské touhy a vášně, radost i smutek. Nad lodním trupem se zavřela hlubina, a zazněly naposled sliby věrnosti, ožily staré lásky a krásná slova. Ti, kdo spolu sdíleli přátelství a byli si společníky, hrdinně spolu kráčeli i na poslední životní pouť. S tímto dědictvím musíme se nyní cítit být k moři mnohem blíž než doposud, a upřímně věřit, že nám jednoho dne vrátí všechny radosti, které jsme kdy prožívali s těmi, jež nyní ztrácíme.

KOMISE:ZPRÁVA-ČÁST 5

25. září 2006 v 16:03 | Miroslav Selz |  Titanic
Kapitán Rostron
NA ZAČÁTEK
Výbor by rád nyní zaměřil vaši pozornost ke kurzu, kterým se řídila pod velením kapitána Rostrona loď Carpathia. Ihned po obdržení tísňového telegrafického volání dal kapitán Rostron rozkaz otočit loď a plout směrem k Titaniku. Kromě toho dal instrukce hlavnímu strojmistrovi, aby přivolal ještě jednu směnu topičů a zajistil, aby loď vyvinula co nejvyšší rychlost.
Protože si uvědomoval možné nebezpečí ledovců na této trase, zdvojnásobil kapitán Rostron hlídky a nařídil, aby byly nanejvýš opatrné. Kromě toho přivolal do služby další hlídku na příď a dalšího důstojníka na můstek. Okamžitě také dal pokyn prvnímu důstojníkovi "připravte všechny naše záchranné čluny, aby byly schopny jít jim na pomoc".
Výbor došel k závěru, že jednání kapitána Rostrona zaslouží nejvyššího uznání a zvláštního ocenění.
Místo katastrofy
NA ZAČÁTEK
Pasažéři prvního člunu byli naloženi na Carpathii v pondělí ve 4.10 h, a poslední ze zachráněných již byli na palubě v 8.30 h, a poté kapitán Rostron vydal instrukce "poskytnout vše, oč požádají, provést krátkou modlitbu za ty, kdo přežili, a počestný smuteční obřad pro ty, kdo tam zůstali".
Při příjezdu Californianu, což bylo asi v osm hodin ráno, se spojil kapitán Carpathie s jeho velitelem, kterému sdělil, že všichni cestující ve člunech byli zachráněni, ale podle něho by mohl být nablízku ještě jeden, a domluvili se, že se Californian bude snažit pečlivě prozkoumat okolí, jestli náhodou někoho nenajde.
Kapitán Rostron uvedl, že Carpathia vyzvedla cestující z 15 člunů a dvou skládacích člunů. Podle důkazů, které má komise k dispozici, byli vyslechnuti cestující každého z těchto člunů, kteří shodně uvedli, že všechny ze 16 člunů, které na Titaniku byly, se spustily na hladinu. Třináct z nich bylo umístěno na palube Carpathie a odvezeno do New Yorku.
Poté, co se kapitán Rostron domluvil s velitelem Californianu na dokončení pátrání, nasadila Carpathia kurz na New York, a okamžitě poslala telegrafickou zprávu vedení své společnosti tamtéž:
New York, poloha 41,45, sev. š., 50,20 záp. d. Plujeme do New Yorku, jestliže nám nedáte jiný rozkaz, s asi 800 lidmi na palubě, po konzultaci s panem Ismayem a po zvážení všech okolností. Za situace, kdy je kolem tolik ledu, považuji New York za nejlepší. Množství ledovců a asi 36 kilometrů dlouhé ledovcové pole s ledovcovými horami.
Těla nebyla vidět
NA ZAČÁTEK
Výbor by nyní obrátil pozornost na fakt, že kapitán Rostron, i když dorazil na místo nehody jen několik hodin poté, co se stala, uviděl pouze jedno tělo, a že kapitán Lord z lodi Californian, který pak pokračoval v tříhodinovém pátrání na místě katastrofy, nenašel ani jediné. To, že se ani kapitánu Carpathie, kapitánu Californianu, ani kapitánu lodi Mount Temple nepodařilo následujícího rána nalézt těla zemřelých, svědčí o tom, že z těch, kdo šli s lodí pod vodu, se nikomu nepodařilo dostat se zpět na hladinu, nebo byli odneseni proudem, či zamrzli v silném ledu, který se do rána na místě, kde se loď potopila, vytvořil. Avšak to, že mnohá těla byla nalezena ve velké vzdálenosti od místa katastrofy, se dá vysvětlit působením mořských proudů nebo pohyby ledu.
Telegrafická služba
NA ZAČÁTEK
Během pondělního rána 15. dubna byly operátorovi předány četné zprávy oficiálního charakteru s explicitním příkazem kapitána, aby byly ihned odeslány, a jestliže to bude nutné, zaslány prostřednictvím jiných lodí.
Nevyjímaje tyto specifické instrukce kapitána telegrafistovi z rána 15. dubna ohledně přenosu zprávy pana Ismaye pro pana Franklina v New Yorku, důkazy nasvědčují tomu, že tuto zprávu obdržel pan Franklin až kolem deváté hodiny ranní ve středu 17. dubna. Původní zpráva, již má výbor k dispozici, ukazuje, že tato zpráva byla podána z Carpathie 17. dubna přes Halifax. Naše vyšetřování ukázalo, že tento vzkaz byl panu Franklinovi doručen v New Yorku velmi brzy poté, co ho společnost Postal Telegraph Cabel obdržela. Zní takto:
PARNÍK CARPATHIA, 17. dubna 1912 (přes Halifax)
ISLEFRANK, N. Y C.:
S hlubokým zármutkem oznamujeme, že dnes ráno se Titanic potopil po nárazu do ledovce, s následnými velkými ztrátami na životech. Další podrobnosti budou následovat.
BRUCE ISMAY
Tuto zprávu obdržel pan Franklin v New Yorku asi v 9 h ráno, 17. dubna.
Informování veřejnosti
NA ZAČÁTEK
Záznamy také odhalily, že první oficiální zpráva, kterou zástupci společnosti White Star Line předložili veřejnosti, byla získána od kapitána Haddocka z Olympiku, zaslaná v pondělí 15. dubna v 6.16 h, která zní:
Carpathia dorazila na místo, které udával Titanic, za rozbřesku. Nalezla pouze čluny a trosky. Titanic ztroskotal asi ve 2.20 h ráno, v poloze 41,16 sev. š., 50,14 záp. d. Všechny jeho čluny byly spuštěny na vodu. Zachráněno bylo asi 675 lidí, v to počítaje posádku i cestující, většinou ženy a děti. Parník společnosti Leyland Californian zůstal na místě nehody a pokouší se podrobně prohledat místo neštěstí. Carpathia se vrací se zachráněnými do New Yorku, prosíme, informujte společnost Cunard.
HADDOCK
Přestože měli zástupci společnosti k dispozici již tuto informaci, zaslali telegram adresovaný J. A. Hughes, Huntington, datován New York, 15. dubna 1912, s tímto obsahem:
Titanic pokračuje v cestě do Halifaxu. Cestující by tam měli dorazit ve zdraví ve středu.
WHITE STAR LINE
20.27 h
Výbor nebyl schopen zjistit autora tohoto telegramu. Nicméně jsme zjistili, že tato zpráva byla doručena do pobočky Western Union, která sídlí ve stejné budově jako kanceláře White Star Line, Broadway 11, v 19.51 h, ale bohužel jsme stále na pochybách, co se týče osoby která tento vzkaz posílala, nebo neznáme její pohnutku. Kdokoli to však byl a z jakéhokoli důvodu, je vinen z toho nejhoršího zločinu.
Zadržování informací
NA ZAČÁTEK
Výbor se nedomnívá, že by telegrafista Carpathie vyvinul nejvyšší úsilí, aby byly důležité zprávy o neštěstí předány na odpovědná místa. Informace, které se katastrof týkají, již byly dříve použity telegrafisty k jejich vlastnímu obohacení. To, že se tak dělo za tichého souhlasu společnosti Marconi, ovlivnilo patrně i tuto událost. Možnost zpeněžit své zážitky, navíc podporovaná představiteli společnosti, kteří sami takové snažení podporují, ovlivnilo operátory Titaniku a Carpathie, a toto jednání by mělo být zakázáno. Členové výboru by chtěli v tomto duchu oslovit pana Marconiho, aby vahou svého postavení tento zákaz uvedl v platnost.

KOMISE:ZPRÁVA-ČÁST 4

25. září 2006 v 16:01 | Miroslav Selz |  Titanic
Odbavení záchranných člunů Titaniku
NA ZAČÁTEK
Když kapitán Smith obdržel zprávy o tom, že loď nabírá vodu, ihned vydal rozkaz k zahájení přípravy člunů. Dalším rozkazem oznámil, že do člunů mají nastoupil přednostně ženy a děti. V této době také byly rychle za sebou vypáleny i signální rakety
V té době se nejvíce projevila malá připravenost posádky. Pro naloďování do člunů neexistoval žádný systém, všude panoval zmatek, nikdo nedokázal rozhodnout, na které palubě se bude do člunů nastupovat, projevily se velké názorové rozdíly na to, kolik členů posádky bude třeba, aby ovládalo člun. Také nebylo jasné, kolik cestujících se má do jednoho člunu vejít a jak se při tom má postupovat. Na jedné straně lodi nastupovaly do člunů pouze ženy a děti, zatímco na druhé byl poměr mezi ženami a muži ve člunu téměř vyrovnaný. Přesto celkově bylo všude znát, že ženy a děti mají absolutní přednost. Neschopnost naložit čluny podle jejich maximální nosnosti bezesporu vyústila v to, že došlo zbytečně k mnohem větším obětem a že celkem mohlo být zachráněno i o několik set lidí více.
Nebyla využita kapacita záchranných člunů
NA ZAČÁTEK
Plavidlo bylo vybaveno záchrannými čluny, jak bylo výše uvedeno, pro 1176 osob, avšak zachráněno jich bylo pouze 706. Jen několik ze všech člunů bylo naplněno zcela, ostatní jen částečně. Některé byly naloženy na palubě A, jiné na člunové palubě. Dvacátý člun se převrhl, když se příď lodi naklonila, a takto převrácený posloužil jako vor asi pro 30 lidí, mezi nimiž byl i druhý důstojník Lightoller, telegrafisté Bride a Phillips (ten později zemřel) a cestující plk. [Archibald] Gracie, Jack Thayer a další členové posádky, kteří se na vor vyšplhali, když se loď potopila.
Vybavení člunů
NA ZAČÁTEK
V případě, že by moře nebylo tak klidné, zůstává otázkou, zda by čluny Titaniku byly spuštěny na hladinu bez úskalí. Místo, odkud byly spouštěny, bylo asi 25 metrů nad hladinou. Kdyby moře loď rozhoupalo, zcela určitě by došlo i k rozhoupání člunů, které by pak narážely do boku lodi. Z výpovědí je zřejmé, že při spouštění několika člunů došlo k zachytávání o lodní stěny Apelujeme na výrobce těchto zařízení, aby tomuto problému věnovali zvýšenou pozornost a dosáhli výrazného zlepšení možností ovládat čluny při jejich spouštění.
Zprávy o sporech v záchranných člunech
NA ZAČÁTEK
Ve výpovědích zachráněných jsou naznačeny významné rozdíly v množství pasažérů jednotlivých člunů. Například ve člunu číslo 1 jeden ze zachráněných hovoří o celkovém množství deseti lidí. Na druhé straně z výpovědi přiděleného námořníka je patrné, že ve člunu bylo 7 členů posádky a asi 14 až 20 cestujících. Důstojník, který dohlížel při jeho nakládání, zase odhaduje, že ve člunu sedělo 3-5 žen a 22 mužů. I kdybychom vzali v úvahu minimální počet, o němž se zmiňují zachráněné osoby v jednotlivých člunech, celkové číslo by stále vysoce převyšovalo skutečné množství osob, které vzala na svou palubu Carpathia.
Nebylo rozdílu mezi cestujícími
NA ZAČÁTEK
Různá svědectví hovoří o tom, že kromě drobných výjimek nebyla na lodi žádná panika. Při nakládání do člunů nebyly činěny rozdíly mezi cestujícími první, druhé a třetí třídy, přestože podíl zachráněných je nižší právě u cestujících třetí třídy než tomu bylo u ostatních. Ženám a dětem při tom byla dávána absolutní přednost.
Náš výbor je přesvědčen, že při lepší organizaci mohli být lidé ve člunech po spuštění na hladinu soustředěni do několika člunů, a tak by se čluny daly využít daleko lépe, což by zachránilo životy mnoha lidí, a podle nás je pravděpodobné, že by se tak stalo, kdyby se čluny včas vrátily na místo katastrofy.
Chování ve člunech
NA ZAČÁTEK
Po spuštění plulo několik člunů po mnoho hodin směrem, kterým podle světel mohl být Californian. Ostatní čluny zůstaly na místě neštěstí a zachránily tak několik dalších lidí. Poté, co byli cestující z jednoho člunu přemístěni do zbývajících čtyř, které byly svázány k sobě, a poté, co odezněla úzkost, se vydal pátý důstojník Lowe s člunem číslo 14 na místo, kde loď ztroskotala, a tam zachránil další čtyři osoby, z nichž jedna později zemřela. Důstojník Lowe pak vzal do vleku člunu číslo 14 jeden ze skládacích člunů a podařilo se mu zachránit ještě pasažéry z dalšího skládacího člunu.
Lidé, kteří se uchýlili na převrácený skládací člun, byli zachráněni, včetně druhého důstojníka Lightollera a cestujících pánů Gracie a Thayera, a také telegrafisté Bride a Phillips, a to čluny číslo 4 a 12 ještě před příjezdem lodi Carpathie. Čtvrtý skládací člun doplul až k boku Carpathie, a jeho posádku tvořilo 28 žen a dětí, většinou šlo o cestující třetí třídy, 3 topiči, 1 stevard, 4 Filipínci, prezident Ismay a pan Carter z Filadelfie. Člunu velel kormidelní poddůstojník Rowe.
Potopení lodi
NA ZAČÁTEK
Loď šla pod vodu nejprve v přední části, a její poloha byla před potopením, přesně 15. dubna v 0.47 h newyorského času téměř svislá. Objevily se rozporné názory ohledně toho, zda se loď rozlomila na dvě poloviny, ale spíše je pravděpodobné, že se potopila celá, tedy nerozlomila se. (Tento závěr byl v roce 1985, kdy byl nalezen vrak lodi, zrevidován.)
Nedošlo k žádnému sání či víru
NA ZAČÁTEK
Komise považuje za dosti zajímavé, že potom, co loď zmizela z hladiny, nedošlo ke vzniku žádného sání víru, anebo jiným změnám na povrchu hladiny. Mnohá svědectví potvrzují, že při klesání pod vodu loď nezpůsobila žádný vír, kterého by si povšimli lidé ve vodě, na převráceném člunu, nebo i lidé přidržující se plovoucích trosek, či osoby nacházející se ve člunech v těsné blízkosti plavidla, a kterýžto vír by jim zabránil v tom, aby se mohli hnout z místa, kde se loď potopila.

KOMISE:ZPRÁVA-ČÁST 3

25. září 2006 v 15:59 | Miroslav Selz |  Titanic
Srážka
NA ZAČÁTEK
Ve 23.46 h lodního času, nebo 22.13 h newyorského, v neděli 14. dubna večer, hlídka signalizovala na můstek a telefonovala důstojníkovi konajícímu službu "Ledovec přímo před námi." Důstojník ve službě, pan Murdoch, okamžitě nařídil kormidelníkovi změnit kurz na "prudce doprava" a dát zpětný chod, ale právě v okamžiku, když šestý důstojník, který stál u kormidelníka, potvrzoval Murdochovi "kurz prudce doprava", už Titanic do ledovce narazil. Náraz, ačkoli nebyl tak silný, aby vyrušil posádku nebo cestující, nebo aby dokonce znemožnil lodi další pohyb, trochu loď pootočil a roztrhl ocelové pláty nad úrovní dna.
První zprávy o poškození
NA ZAČÁTEK
Důkazy potvrzují, že spolu s nárazem bylo slyšitelné pískání nebo syčení z přepadové trubky u předního kotle, což ukazuje na únik páry z nádrže vinou průniku vody. Prakticky v témže okamžiku se přední nádrž, dále nádrž číslo 1, 2 a 3, spolu s celou přední místností s nádržemi zaplnila vodou. To bylo okamžitě nahlášeno do velitelského stanoviště a osazenstvu místnosti číslo 3 a také topičům v místnosti číslo 1. Hlavní topič Barret spatřil, jak voda vniká do přední kotelny trhlinou asi o velikosti půl metru, těsně nad ocelovými podlážkami, a asi sedm metrů pod hladinou vody, a tato trhlina zasahovala asi půl metru i do bunkru na uhlí v přední části kotelny.
Pochopení závažnosti poškození
NA ZAČÁTEK
Zpráva, kterou obdržel kapitán po různých prohlídkách lodi, ho musela seznámit se závažností situace a když byl v tomto směru dotázán prezidentem Ismayem, odpověděl mu ve stejném duchu. Je pravděpodobné, že o tak vážném nebezpečí byl také ihned informován hlavní strojmistr a zástupce stavební společnosti, pan Andrews, ale nikdo z nich se nezachránil.
Potopení plavidla
NA ZAČÁTEK
Vlivem množství vody, kterou loď nabrala, došlo ke zvýšení její hmotnosti, a příď lodi se začala potápět. Následně otevřeným výhledem z velitelského stanoviště a dalšími okny se voda brzy přelila přes palubu E, pod níž byla zakončena třetí až osmá příčná přepážka, a tak došlo k zatopení komor v místnosti číslo 3.
Vodotěsné komory
NA ZAČÁTEK
V Titaniku se nacházelo 15 příčných vodotěsných komor, ale pouze jedna z nich, ta první, vedla až po úroveň horní paluby C, zatímco komory číslo 2, 10, 11, 12, 13, 14 a 15 vedly jen ke druhé palubě D, a komory číslo 3 až 9 vedly jen po úroveň třetí paluby E. Otevřená místa na palubě E nebyla konstruována tak, aby bylo možné v případě potřeby zabránit průniku vody. Přitom podle všech důkazů je zřejmé, že právě toto přispělo velkou měrou k potopení lodi. Přepážky zde popsané rozdělily loď na 16 vodotěsných komor, a loď byla zkonstruována tak, že i kdyby došlo k vniknutí vody do dvou z nich, neohrozilo by to bezpečnost plavby. Podle předešlých výpovědí bylo pět předních komor zatopeno prakticky okamžitě, a za těchto okolností z důvodu, že paluba, u které přepážky končily, nebyla vodotěsná, řečené vodotěsné komory vlastně vodotěsné vůbec nebyly, a proto se loď začala potápět ještě více.
Tísňové volání vysílané z lodi
NA ZAČÁTEK
Nezazněl žádný poplašný signál, ani nedošlo k žádnému systematickému varování cestujících. Během 15 až 20 minut se kapitán dostavil do místnosti telegrafisty a dal rozkaz volat o pomoc pomocí tísňového signálu C. Q. D.
Tísňové volání bylo zachyceno
NA ZAČÁTEK
Toto tísňové volání zachytila telegrafická stanice na mysu Race ve 22.25 h newyorského času, spolu se zprávou, že Titanic narazil do ledovce. Ve stejném okamžiku tutéž zprávu zachytila i loď Mount Temple, která okamžitě k Titaniku zamířila. V rozmezí od dvou do tří minut tu zprávu uslyšel i operátor na lodi Frankfurt. Asi za deset minut náhodně zaslechl signál C. Q. D. i telegrafista Carpathie, což okamžitě nahlásil na kapitánský můstek. Carpathie se ihned obrátila a ujížděla Titaniku na pomoc, a svou polohu spolu s oznámením, že vyrazila plnou parou, nahlásila Titaniku. Frankfurt však svou polohu neudal a po dvaceti minutách čekání se zeptal operátora na Titaniku: "Co se děje?" Na to telegrafista Titaniku odpověděl, že je hlupák.
Ve světle toho, že poloha lodi Frankfurt a její přesná vzdálenost od Titaniku nebyla v tu dobu známa, z odpovědi operátora Titaniku nevyznívá, že by si uvědomoval vážnost situace. Přesto radista Frankfurtu zaslechl, jak Mount Temple volá: "Jedeme pro vás." Bylo rychle navázáno spojení i s Olympikem a Baltikem, a i Caronia, která se nacházela asi 1 480 kilometrů na východ, zaslechla volání C. Q. D. Telegrafické zprávy Titaniku byly zaznamenány částečně i na stanici na mysu Race a na Mount Temple a na Baltiku. Mount Temple naposledy slyšela volání Titaniku v 11.47 h newyorského času. Baltic a Carpathia ztratily spojení v přibližně stejném okamžiku, a poslední zpráva zněla: "Strojovna byla zaplavena." Virginian naposledy zaslechl signály Titaniku v 0.27 newyorského času, byly prý velice nejasné a náhle utichly.
První zpráva v tisku
NA ZAČÁTEK
Tato zpráva byla obsažena v informaci, kterou obdržela agentura Associated Press z mysu Race, a pak ji dál oznámila veřejnosti, a také viceprezidentu White Star Line Franklinovi, a později ji její kancelář v Montrealu potvrdila v tomto znění:
MYS RACE, NEW BRUNSWICK
Neděle večer, 14. dubna
Ve 22.25 h dnes večer vyslal parník společnosti White Star volání C. Q. D. na naši zdejší telegrafní stanici, ve které oznamuje, že došlo ke srážce s ledovcem. Parník požádal o okamžitou pomoc.
O půl hodiny později přišla další zpráva, jež upřesňuje, že se špička lodi začíná potápět, a že jsou ženy nakládány do záchranných člunů. Počasí je podle telegrafisty Titaniku v místě klidné a jasné, a jejich poloha byla 41,46 sev. š. a 51,14 záp. d.
Telegrafní stanice na mysu Race o tom uvědomila Virginian, jehož kapitán okamžitě zareagoval, že spěchá s lodí na místo neštěstí.
Virginian byl o půlnoci asi ve vzdálenosti 315 kilometrů od Titaniku a na místo měl dorazit v pondělí kolem desáté hodiny ranní.
PONDĚLÍ, 2.00 h RÁNO
Olympic dnes časně ráno (pondělí) udal svou polohu 40,32 sev. š. a 61,18 záp. d. Tato loď byla v přímém kontaktu s Titanikem, a nyní se snaží ze všech sil dorazit mu na pomoc.
Poslední signály z Titaniku uslyšel Virginian ráno v 0.27 h. Telegrafista lodi Virginian oznámil, že tyto signály nebyly příliš jasné a náhle skončily.
Plavidla v blízkosti parníku Titanic
NA ZAČÁTEK
V tomto okamžiku je podle názoru výboru třeba se zaměřit na polohy jednotlivých plavidel, která se nacházela v blízkosti Titaniku, když začal vysílat tísňové signály.
Californian, loď společnosti Leyland Line, plující na západ, měla v té době polohu 42° 05' sev. š., 50° 07' záp. d., a podle kapitánových údajů byla vzdálena asi 36 kilometrů severně.
Mount Temple, ve vlastnictví Canadian Pacific Railroad, plující rovněž na západ, udal svou polohu 41° 25' sev. š., 51° 14' záp. d., a jeho vzdálenost činila asi 90 kilometrů západně od Titaniku, a při svém návratu k němu minula neznámý škuner.
Carpathia, náležející společnosti Cunard Line, plující na východ, byla asi 107 kilometrů vzdálena, a udržovala kurz sever 52° na západ ve snaze dostat se k Titaniku.
Birma, ruská loď, byla v 0.25 h v pondělí 15. dubna ráno vzdálena od místa nehody asi 130 kilometrů.
Frankfurt, loď severoněmecké společnosti Lloyd Line, plující na východ, udala polohu 39° 47' sev. š. a 52° 10' záp. d., a vzdálenost 283 kilometrů jihozápadním směrem.
Virginian byl o půlnoci vzdálen od Titaniku asi 315 kilometrů.
Baltic, patřící stejné společnosti White Star Line, plující na východ, byl ve 23.00 h newyorského času asi 450 kilometrů na jihozápad od místa neštěstí.
Olympic, také loď společnosti White Star Line, plující východním směrem, byla v 0.14 h newyorského času asi 950 kilometrů na západ od Titaniku, jeho poloha byla tehdy 40° 22' sev. š., 61° 18' záp. d.
Světla parníku viditelná z lodi Titanic
NA ZAČÁTEK
Šestnáct svědků z Titaniku, včetně důstojníků, zkušených námořníků i z řad spolehlivých cestujících, ve svých výpovědích potvrdilo, že spatřili světla lodi v nevelké vzdálenosti, a některé ze člunů dostaly proto pokyn, aby se pokusily přiblížit se té lodi, zanechat tam cestující a vrátit se k Titaniku pro další. Titanic vypálil k nebi signální rakety a pokoušel se tomuto plavidlu dávat signály morseovkou pomocí elektrické lampy. V přibližně stejné době připustili důstojníci na lodi Californian, že zahlédli rakety právě ze směru, kde se nacházel Titanic, a proto prý okamžitě rozsvítili silnou elektrickou lampu, která je viditelná na dvacet kilometrů, zatímco někteří členové posádky Californianu potvrdili, že boční světla velké lodi plující plnou parou byla ve 23.30 h času na lodi jasně viditelná i ze spodní paluby Californianu, tedy krátce před neštěstím. Není žádný důkaz o tom, že by byly vypáleny z některé z lodí signální rakety, ačkoli každý na Titaniku se snažil na horizontu nalézt nějakou známku blížící se pomoci.
Odpovědnost posádky parníku Californian
NA ZAČÁTEK
Výbor je nucen oznámit tento svůj závěr, a to že Californian, loď ve vlastnictví stejné společnosti, byla blíže Titaniku, než bylo oněch 35 kilometrů, který udává jeho kapitán. Také je patrné, že důstojníci a posádka lodi spatřili tísňové signály z Titaniku, ale nepokusili se, zcela v rozporu se zásadami humanity, mezinárodních zvyklostí a práva, nějak na ně reagovat. Jedinou odpovědí na tísňové signály byl signál pomocí velkého elektrického světla, které asi dvě hodiny svítilo na stěžni Californianu. Podle našeho mínění je takové chování, ať bylo způsobeno nepozorností nebo nedbalostí, hodno odsouzení, a v každém případě na velitele lodi Californian klade zodpovědnost za následky tohoto neštěstí. Telegrafista Californianu byl probuzen až v pondělí 15. dubna ve 3.30 h newyorského času, a kdyby na palubě došlo ohledně těchto tísňových signálů k věcné rozpravě mezi důstojníky a členy posádky, určitě by pak vrchní důstojník rozhodl, že je třeba zjistit, co se děje, když loď uprostřed noci vypaluje tísňové rakety. Takové pátrání by okamžitě odhalilo fakt, že Titanic se potápí. A tak v případě, že by byla rychle poskytnuta pomoc, nebo operátor Californie vydržel na svém stanovišti v neděli večer o několik minut déle, mohla tato loď být slavná za to, že zachránila životy cestujících a celé posádky Titaniku.

KOMISE:ZPRÁVA-ČÁST 2

25. září 2006 v 15:57 | Miroslav Selz |  Titanic
Vyplutí parníku Titanic
NA ZAČÁTEK
Loď opustila Southampton ve středu 10. dubna ve 12.14 h. s celkovým množstvím 899 důstojníků a členů posádky. Když Titanic zvedl kotvy a vyplul z přístavu v Southamptonu, zachytily se do jeho vrtulí na pravoboku řasy, a nastalo tak zpoždění v délce asi 30 minut.
Seznam cestujících a zachráněných
NA ZAČÁTEK
Včetně posádky vyplul Titanic s 2223 osobami na palubě, z nichž 1517 nehodu nepřežilo a 706 se zachránilo. Je třeba v této souvislosti poukázat na to, že se zachránilo 60 % cestujících první třídy, 42 % cestujících druhé třídy, 25 % cestujících třetí třídy a 24 % členů posádky.
Počasí v průběhu plavby
NA ZAČÁTEK
Během celé plavby bylo počasí jasné, kromě asi desetiminutové mlhy, a moře bylo neobyčejně klidné. Stále bylo slunečno, v noci jasně svítily hvězdy. Nenašlo se nic, co by rušilo klidnou plavbu. Když loď míjela jiná plavidla, posádka je zdravila smluvenými signály
Varovné zprávy o ledovcích
NA ZAČÁTEK
Třetího dne plavby obdržel telegrafista Titaniku zprávy, varující před výskytem ledovců, a podle svědectví alespoň tři taková varování přišla přímo do rukou kapitána lodi v den neštěstí. První z nich přišlo kolem poledne, a bylo zasláno z lodi Baltic, náležející stejné společnosti White Star Line. Je potřeba upozornit na to, že tato zpráva udává polohu ledovců asi 9 kilometrů od místa, kudy Titanic projížděl, a blízko místa, kde pak došlo k známému neštěstí. Zpráva od velitele Baltiku zní takto:
PARNÍK BALTIC, 14. dubna 1912
KAPITÁNU SMITHOVI, Titanic
Máme po cestě různé proměnlivé větry a jinak jasné počasí. Řecký parník Athinai oznámil, že po cestě dnes v poloze 41,51 sev. š. a 49,52 záp. d. míjel ledovce a velké množství ledových polí. Včera v noci jsme se spojili s německým tankerem Deutschland, ze Štětína do Filadelfie, neovladatelný, došlo palivo, v poloze 40,42 sev. š., 55,11 záp. d. Pozdravy do New Yorku a ostatním parníkům. Přeji vám i Titaniku hodně zdaru.
VELITEL
Druhá zpráva byla zaslána na Titanic z lodi Californian, náležející společnosti Leyland Line, v neděli v 17.35 h newyorského času. Ta vypovídá o výskytu ledovců asi 35 kilometrů severně od trasy Titaniku. Tato zpráva zní:
Poloha 42,3 sev. š., 49,9 záp. d. Tři velké ledovce 9 kilometrů na jih od nás. Zdravím. Lord.
Třetí ze zpráv přišla z parníku Amerika, a přes Titanic a mys Race směřovala do Hydrografického úřadu ve Washingtonu, D. C., a udávala výskyt ledovců asi 35 kilometrů na jih od kurzu, jakým plul Titanic. Zní následovně:
PARNÍK AMERIKA, PŘES TITANIC A MYS RACE
14. dubna 1912
HYDROGRAFICKÉMU ÚŘADU, Washington, D. C.:
Amerika míjela dva obrovské ledovce, poloha 41,27 sev. š., 50,8 záp. d., dne 14. dubna.
K. N. U. T.
Tuto zprávu skutečně Hydrografický úřad obdržel ještě 14. dubna ve 22.51 h.
Čtvrtá zpráva byla zaslána Titaniku v neděli ve 21.05 h newyorského času, tedy asi hodinu před neštěstím. Píše se v ní toto:
Museli jsme zastavit, jsme zcela obklopeni ledem.
Na to mu operátor Titaniku odpovídá:
Sklapni, právě předávám zprávy pro mys Race (telegrafická stanice v Newfoundlandu).
Protože toto byla poslední zpráva, kterou Californian na Titanic poslal, důkazy nasvědčují tomu, že operátor z Californianu si ponechal sluchátka na uších a slyšel, jak Titanic předává na mys Race zprávu ještě několik minut před neštěstím, kdy "si sundal sluchátka, svlékl si šaty a šel do hajan".
Operátor Baltiku zaslechl té neděle zprávy o výskytu ledovců, kterou přicházely na Titanic z lodí Prinz Friedrich Wilhelm a Amerika, zatímco Carpathia stejného dne slyšela komunikaci o ledovcích mezi Parisianem a dalšími loďmi.
Led na sever i na jih od kurzu plavby Titaniku
NA ZAČÁTEK
Tyto zprávy dovolují výboru vyslovit přesvědčení, že Titanic měl ještě před havárií zprávy o výskytu ledovců po obou stranách od vytčeného kurzu, a to v jeho těsné blízkosti. Přesto neproběhla ani žádná diskuse mezi důstojníky, ani nebyla svolána žádná schůzka, která by se těmito varovnými zprávami zabývala, prostě jim nikdo nevěnoval pozornost. Nebyla snížena rychlost, nedošlo k zesílení hlídek, jediný náznak odezvy byl patrný z rozkazu důstojníků hlídkám, aby se "dobře dívaly, jestli neuvidí nějaké ledovce". Je však třeba říci, že podle svědectví důstojníka Lightollera, jenž měl službu na můstku až do 22.00 h lodního času, neboli 20.27 h newyorského, se mu kapitán Smith zmínil: "Kdyby nastala mlha, určitě bychom museli zpomalit." A "Jestliže budete jen trochu na pochybách, dejte mi vědět." Je prokázáno, že v tu dobu bylo neobyčejně jasno. Nebyla mlha, a tak ani rychlost lodi neklesla.
Rychlost
NA ZAČÁTEK
Rychlost Titaniku se po vyplutí z Queenstownu postupně zvyšovala. První den ujela loď 860 kilometrů, druhý již 960, třetí den pak 1011 kilometrů. Krátce před kolizí plula loď svou nejvyšší rychlostí za celou dobu plavby. Ne méně než 21 uzlů, neboli 39 kilometrů za hodinu.

KOMISE:ZPRÁVA-ČÁST 1

25. září 2006 v 15:55 | Miroslav Selz |  Titanic
Vlastnictví parníku Titanic
NA ZAČÁTEK
Zjistili jsme, že Titanic byl lodí náležející společnostem White Star a Oceanic Steam Navigation z Velké Británie, jejíž veškeré akcie jsou v držení společnosti International Navigation (Ltd.) ve Velké Británii, a akcie této společnosti jsou ve vlastnictví společnosti Mezinárodní obchodní loďstvo, tedy americké korporace, která podléhá systému práva státu New Jersey.
Společnost mezinárodní obchodní loďstvo
NA ZAČÁTEK
Pan J. Bruce Ismay z Liverpoolu ve Velké Británii je prezidentem společnosti Mezinárodní obchodní loďstvo a pan P. A. S. Franklin z New York City je viceprezidentem této společnosti ve Spojených státech.
Představenstvo společnosti Mezinárodní obchodní loďstvo je složeno z těchto osob:
C. A. Griscom, předseda
E. C. Grenfell
John F. Archbold
John I. Waterbury
The Right Hon. Lord Pirrie
George W. Perkins
Charles Steele
J. Bruce Ismay, prezident
Percy Chubb
E. J. Berwind
Harold A. Sanderson
P. A. B. Widener
Charles F. Torrey
J. P. Morgan ml.
Společnost Mezinárodní obchodní loďstvo prostřednictvím svých různých dceřiných firem vlastní společnost White Star Line, Red Star Line, Atlantic Transport Line, National Line a také majoritní podíl společnosti Leyland Line.
Všeobecné pojednání o parníku Titanic
NA ZAČÁTEK
Titanic byl vyroben společností Harland & Wolf z Belfastu v Irsku. Při jeho sestrojení nebyly ze strany zadavatele vzneseny žádné požadavky ohledně výše nákladů. Poprvé byl spuštěn na vodu 31. května 1911. Jeho výtlak činil 46 328 t, jeho délka byla přesně 269,02 metru a šířka 28,25 metru. Jeho člunová paluba a kapitánský můstek byly 21,34 metru nad vodou. Podle prezidenta Ismaye byla loď "speciálně vyrobena pro to, aby mohla plout i s dvěma největšími komorami plnými vody".
Toto plavidlo stálo včetně plného vybavení 1 500 000 liber šterlinků, neboli asi 7 500 000 dolarů.
V době neštěstí byl její náklad pojištěn částkou 1 mil. liber, což odpovídá 5 mil. dolarů, a zbytek byl kryt z prostředků pojistného fondu společnosti.
Titanic byl přesnou kopií lodi Olympic, kterou vlastní stejná společnost, pouze z jednou výjimkou, která se týká ubytování cestujících, a tak byl postaven, aby dokázal pojmout až 2559 cestujících a dalších 903 důstojníků a členů posádky.
Zatěžkávací zkoušky parníku Titanic
NA ZAČÁTEK
Výbor zjistil, že v pondělí 1. dubna tohoto roku proběhly v rozmezí šesti až sedmi hodin zatěžkávací zkoušky, které měly otestovat možnosti plavidla. Bylo provedeno několik cvičných obratů, naladěn kompas, a po nějakou dobu loď plula plnou parou, ale nedosáhla svého maxima. Na palubě byl přitom zástupce plavební společnosti a stavební firmu reprezentoval pan Thomas Andrews, který dohlížel při konstruování plavidla. Pan Andrews provedl několik dalších testů v Southamptonu a stavitele zastupoval také v Southamptonu i při první plavbě.
S částí posádky plula loď z Belfastu hned po testování do Southamptonu, kam dorazila 3. dubna okolo půlnoci. Rychle se levobokem natočila k přístavišti, a zůstala tak až do poledne 10. dubna, kdy vyplula přes Cherbourg a Queenstown do New Yorku.
Pouze dva záchranné čluny spuštěny na vodu
NA ZAČÁTEK
Většina posádky se na loď dostala až několik hodin před vyplutím a jediné cvičení, které na lodi v Southamptonu či na cestě proběhlo, sestávalo ze spuštění dvou záchranných člunů na vodu, které pak byly v průběhu půl hodiny vyzdvihnuty zpět na člunovou palubu. Až po několika dnech po vyplutí byl zveřejněn seznam přidělení členů posádky k jednotlivým člunům, a jejich velitelé byli oznámeni až zrána následujícího pátku.
Certifikát Britské obchodní rady
NA ZAČÁTEK
Ve středu ráno, kdy loď vyplula ze Southamptonu, se dostavil na loď kapitán Clark, zástupce Britské obchodní rady, a po krátké prohlídce lodi udělil plavidlu certifikát nezbytný pro povolení plavby.
Člunové jeřáby a čluny parníku Titanic
NA ZAČÁTEK
Titanic byl vybaven 16 dvouramennými jeřáby moderního typu, které dovolují nést současně 2 až 3 čluny na jednom jeřábu. Tyto jeřáby tak mohly současně zvedat až 48 člunů zatímco loď měla pouze 16 záchranných člunů a 4 skládací, což splňovalo požadavky Britské obchodní rady. Titanic měl 14 člunů o kapacitě 65 lidí, tedy celkem 910 lidí, dva bezpečnostní čluny o kapacitě 35 osob, tedy celkem 70 osob, dále 4 skládací čluny, které mohou pojmout až 49 osob, tedy celkem 196 osob. Celková kapacita všech člunů byla 1176 osob. Pro každého z cestujících byl na palubě připraven záchranný pás.
Britská vyšetřovací komise v Londýně
Komise
Vyšetřovatel
Lord Mersey
Lord Mersey

KOMISE

25. září 2006 v 15:51 | Miroslav Selz |  Titanic
Vyšetřování ztráty parníku Titanic
Pan Smith ze státu Michigan, z výboru pro obchod, předkládá tuto stať s názvem
Zpráva
(Na základě výpovědí 283 zachráněných pasažérů)
Výbor pro obchod, který byl pověřen řízením vyšetřování ztráty britského parníku Titanic, oznamuje, že tak učinil a dospěl k těmto závěrům.

IDENTIFIKACE A POHŘBÍVÁNÍ TĚL

22. září 2006 v 14:57 | Miroslav Selz |  Titanic
15. dubna udělali majitelé Titaniku opatření k dohledání obětí katastrofy ve vodách Atlantiku. Firma A. G. Jones & Co., která v Halifaxu působila jako agent rejdařství White Star Line, najmula loď Mackay - Bennett společnosti Commercial Cable, která jinak byla ke kladení podmořských kabelů, aby prohledala široké vody oceánu. Firma John Snow & Co.Ltd., největší pohřební ústav provincie, byla požádána, aby zahájila přípravy na pohřbení obětí. Více než čtyřicet členů Asociace ředitelů pohřebních ústavů z přímořských provincií vyjádřilo souhlas s tím, že budou nápomocni firmě John Snow při pohřbívání obětí, vyzvednutých z moře.
Ve středu 17. dubna naložili v halifaxském přístavišti na palubu kabelové lodi Mackay- Bennett nezbytné zásoby a potřeby - tuny ledu, balzámovací prostředky a více než sto rakví. Posádku tvořili pouze dobrovolníci pouze dobrovolníci, kteří dostali za splnění nesnadného úkolu dvojnásobné mzdy a loď za řízení kapitána F. H. Lardnera vyplula v poledne z přístaviště.
Mackay - Bennett dorazila na scénu v sobotu 20. dubna ve 20.00 hodin a následující rána začali námořníci vytahovat mrtvé. Spustili z lodě na hladinu čluny. Přes velké vlny se podařilo vytáhnout 51 těl. Jakmile se tělo ocitlo na palubě lodi, přehodili ho plachtou označenou určitým číslem. Hodnotné osobní věci a jiný majetek ukládali do plátěných pytlíků, které označili stejným číslem. Popi oběti, zahrnující zahrnující barvu vlasů, výšku, váhu, věk, mateřské znaménka, jizvy, a tetování, zaznamenali do hlavní účetní knihy. Sem také zanesli kompletní soupisy klenotů, oblečení a obsahu kapes. Jednotlivé stránky označili čísly shodnými s číslem na plachtě. Doufalo se, že tyto detaily pomohou při pozdější identifikaci osob.
Po téměř týdenním pobytu v mořské vodě bylo mnoho těl ve velice špatném stavu. Na některých bylo vidět, že při potápění lodi došlo k jejich zranění. Jiná těla byla pobytem ve vodě značně z deformována. Večer ve 20.45 se na přední palubě lodi konal smuteční obřad. 24 těl, zabalených do plátna a zatížených mřížemi, spustili znovu do moře. Zbývající těla nabalzámovali a připravili k dalším obřadům v Halifuxu.
Čtvrté tělo, které nalezli, vyhnalo slzy do očí dokonce i posádce lodi Mackay - Bennett, která byla lecčemus uvyklá. Bylo to tělíčko dvouletého plavovlasého chlapečka, kterého našli ve změti trosek. Zápis, který se ho týkal, byl tragicky krátký: ,,Žádné identifikační znaky. Žádné svršky a majetek." Toto jediné dítě, které při celé operaci nalezli, rovněž připravili k vylodění v Halifaxu.
23. dubna bylo na palubě lodě Mackay - Bennett osmdesát těl a zaoceánská loď Sardinian společnosti Allan, která proplouvala kolem, jí poskytla další balíky plátna a pytlovin. Den nato se Mackay - Bennett dostala do rozbouřených vod a husté mlhy. Přesto od 4.30 pokračovala po celých čtrnáct hodin ve své činnosti a podařilo se jí vylovit z moře dalších 87 obětí.
Kapitán Lardner si uvědomil, může dojít k přetížení plavidla a tak požádal úřadovnu White Star Line v New Yorku o pomoc. Halfaxští agenti společnosti najali 21. dubna další kabelovou loď Minia, jejímž majitelem byla Anglo - American Telegraph Ltd. Její vyplutí zpozdil nedostatek rakví, ale Halifax opustila 22. dubna o půlnoci se zásobou ledu, kovových kanálových mříží, rakví a balzámovacích potřeb. V pátek 26. dubna v 6.15 hodin už zahájila průzkum mořské hladiny spolu s lodí Macky - Bennett. Čtrnáct těl, která byla nalezena v průběhu dopoledne, bylo uloženo na loď Mackay - Bennett a tím byla jeho kapacita plně vyčerpána. Její posádka našla celkem 306 těl. Z nich 116 pohřbili v moři. Do Halifaxu se tato loď vrátila se 190 obětmi na palubě, sto jich bylo uloženo v rakvích, ostatní v plátěných vacích.
Minia pokračovala v pátraní. Špatné počasí přetrvávalo a po objevení dalších sedmnácti obětí kapitán W. G. S. DeCartenert oznámil společnosti White Star Line, že prudký vítr mezitím už asi zahnal zbývající těla do Golfského proudu. Patnáct těl, které nalezla Minia, bylo dopraveno do Halifaxského přístaviště 6. května. Byl mezi nimi také Charles M. Hays, prezident velké kanadské železniční společnosti Grand Trunk Railway. 3. května když už Minia opustila místo katastrofy, byla z quebecského přístavu Sorel vypravena do oblasti ještě třetí loď- Montmagny, patřící kanadskému ministerstvu námořnictva a rybolovu.
Ale loď Montmagny nebyla při hledání obětí moc úspěšná. V oblasti katastrofy se nad hladinou pořád vznášela hustá ,lha. Z moře vytáhli jen čtyři těla. V pátek 10. května byl nalezen kormidelník Harold Reynold se záchranným pásem kolem těla. Později odpoledne našli syrské děvče ve věku kolem patnácti let a o deset minut později vylovili tělo stevarda C. Smithe, který na Titaniku sloužil v kabinách pasažérů. Druhé den odpoledne našli neidentifikovatelného člena posádky a pochovali ho v moři ,za obvyklého obřadu'. V průběhu smutečního shromáždění začal najednou vyzvánět lodní zvon, jakoby sám od sebe, ale způsobil to vítr, který se do lodi opřel.
V pondělí 13. května vyložili v Louisbuárgu v Novém Skotsku z Montmagny tři rakve, aby mohly být převezeny vlakem do Halifaxu. Po 24 hodinách se loď znovu vydala hledat další oběti. Při této druhé plavbě už narazila jen na malé kusy dřeva, plovoucího na hladině východně od místa katastrofy. Montmagny se dostala v neděli 19. května do Golfského proudu, který tvořil východní hranici její mise. Tím se poslání Montmagny naplnilo.
White Star Line udělala ještě jeden poslední pokus objevit další oběti. 14. května najala loď společnosti Bowring Brothers Algerine, která o den později odplula z novofoundlandského přístavu Saint John's. Při této plavbě se podařilo objevit jediné tělo. Byl to stevard salonu James McGrady. A to byla poslední nalezená oběť.
Celkem šest týdnů probíhalo pátrání čtyř lodí po obětech a podařilo se nalézt 328 těl, z nichž 119 bylo pohřbeno ve vlnách oceánů. Z 209 obětí, které byly dopraveny do Halifaxu, bylo 59 vyžádáno příbuznými a odesláno loděmi do dalších koutů světa, 150 jich bylo pochováno v tomto novoskotském přístavu na jeho třech hřbitovech. U 128 nalezených těl se podařilo zjistit totožnost.

HLEDÁNÍ TĚL

22. září 2006 v 14:56 | Miroslav Selz |  Titanic
15. dubna udělali majitelé Titaniku opatření k dohledání obětí katastrofy ve vodách Atlantiku. Firma A. G. Jones & Co., která v Halifaxu působila jako agent rejdařství White Star Line, najmula loď Mackay - Bennett společnosti Commercial Cable, která jinak byla ke kladení podmořských kabelů, aby prohledala široké vody oceánu. Firma John Snow & Co.Ltd., největší pohřební ústav provincie, byla požádána, aby zahájila přípravy na pohřbení obětí. Více než čtyřicet členů Asociace ředitelů pohřebních ústavů z přímořských provincií vyjádřilo souhlas s tím, že budou nápomocni firmě John Snow při pohřbívání obětí, vyzvednutých z moře.
Ve středu 17. dubna naložili v halifaxském přístavišti na palubu kabelové lodi Mackay- Bennett nezbytné zásoby a potřeby - tuny ledu, balzámovací prostředky a více než sto rakví. Posádku tvořili pouze dobrovolníci pouze dobrovolníci, kteří dostali za splnění nesnadného úkolu dvojnásobné mzdy a loď za řízení kapitána F. H. Lardnera vyplula v poledne z přístaviště.
Mackay - Bennett dorazila na scénu v sobotu 20. dubna ve 20.00 hodin a následující rána začali námořníci vytahovat mrtvé. Spustili z lodě na hladinu čluny. Přes velké vlny se podařilo vytáhnout 51 těl. Jakmile se tělo ocitlo na palubě lodi, přehodili ho plachtou označenou určitým číslem. Hodnotné osobní věci a jiný majetek ukládali do plátěných pytlíků, které označili stejným číslem. Popi oběti, zahrnující zahrnující barvu vlasů, výšku, váhu, věk, mateřské znaménka, jizvy, a tetování, zaznamenali do hlavní účetní knihy. Sem také zanesli kompletní soupisy klenotů, oblečení a obsahu kapes. Jednotlivé stránky označili čísly shodnými s číslem na plachtě. Doufalo se, že tyto detaily pomohou při pozdější identifikaci osob.
Po téměř týdenním pobytu v mořské vodě bylo mnoho těl ve velice špatném stavu. Na některých bylo vidět, že při potápění lodi došlo k jejich zranění. Jiná těla byla pobytem ve vodě značně z deformována. Večer ve 20.45 se na přední palubě lodi konal smuteční obřad. 24 těl, zabalených do plátna a zatížených mřížemi, spustili znovu do moře. Zbývající těla nabalzámovali a připravili k dalším obřadům v Halifuxu.
Čtvrté tělo, které nalezli, vyhnalo slzy do očí dokonce i posádce lodi Mackay - Bennett, která byla lecčemus uvyklá. Bylo to tělíčko dvouletého plavovlasého chlapečka, kterého našli ve změti trosek. Zápis, který se ho týkal, byl tragicky krátký: ,,Žádné identifikační znaky. Žádné svršky a majetek." Toto jediné dítě, které při celé operaci nalezli, rovněž připravili k vylodění v Halifaxu.
23. dubna bylo na palubě lodě Mackay - Bennett osmdesát těl a zaoceánská loď Sardinian společnosti Allan, která proplouvala kolem, jí poskytla další balíky plátna a pytlovin. Den nato se Mackay - Bennett dostala do rozbouřených vod a husté mlhy. Přesto od 4.30 pokračovala po celých čtrnáct hodin ve své činnosti a podařilo se jí vylovit z moře dalších 87 obětí.
Kapitán Lardner si uvědomil, může dojít k přetížení plavidla a tak požádal úřadovnu White Star Line v New Yorku o pomoc. Halfaxští agenti společnosti najali 21. dubna další kabelovou loď Minia, jejímž majitelem byla Anglo - American Telegraph Ltd. Její vyplutí zpozdil nedostatek rakví, ale Halifax opustila 22. dubna o půlnoci se zásobou ledu, kovových kanálových mříží, rakví a balzámovacích potřeb. V pátek 26. dubna v 6.15 hodin už zahájila průzkum mořské hladiny spolu s lodí Macky - Bennett. Čtrnáct těl, která byla nalezena v průběhu dopoledne, bylo uloženo na loď Mackay - Bennett a tím byla jeho kapacita plně vyčerpána. Její posádka našla celkem 306 těl. Z nich 116 pohřbili v moři. Do Halifaxu se tato loď vrátila se 190 obětmi na palubě, sto jich bylo uloženo v rakvích, ostatní v plátěných vacích.
Minia pokračovala v pátraní. Špatné počasí přetrvávalo a po objevení dalších sedmnácti obětí kapitán W. G. S. DeCartenert oznámil společnosti White Star Line, že prudký vítr mezitím už asi zahnal zbývající těla do Golfského proudu. Patnáct těl, které nalezla Minia, bylo dopraveno do Halifaxského přístaviště 6. května. Byl mezi nimi také Charles M. Hays, prezident velké kanadské železniční společnosti Grand Trunk Railway. 3. května když už Minia opustila místo katastrofy, byla z quebecského přístavu Sorel vypravena do oblasti ještě třetí loď- Montmagny, patřící kanadskému ministerstvu námořnictva a rybolovu.
Ale loď Montmagny nebyla při hledání obětí moc úspěšná. V oblasti katastrofy se nad hladinou pořád vznášela hustá ,lha. Z moře vytáhli jen čtyři těla. V pátek 10. května byl nalezen kormidelník Harold Reynold se záchranným pásem kolem těla. Později odpoledne našli syrské děvče ve věku kolem patnácti let a o deset minut později vylovili tělo stevarda C. Smithe, který na Titaniku sloužil v kabinách pasažérů. Druhé den odpoledne našli neidentifikovatelného člena posádky a pochovali ho v moři ,za obvyklého obřadu'. V průběhu smutečního shromáždění začal najednou vyzvánět lodní zvon, jakoby sám od sebe, ale způsobil to vítr, který se do lodi opřel.
V pondělí 13. května vyložili v Louisbuárgu v Novém Skotsku z Montmagny tři rakve, aby mohly být převezeny vlakem do Halifaxu. Po 24 hodinách se loď znovu vydala hledat další oběti. Při této druhé plavbě už narazila jen na malé kusy dřeva, plovoucího na hladině východně od místa katastrofy. Montmagny se dostala v neděli 19. května do Golfského proudu, který tvořil východní hranici její mise. Tím se poslání Montmagny naplnilo.
White Star Line udělala ještě jeden poslední pokus objevit další oběti. 14. května najala loď společnosti Bowring Brothers Algerine, která o den později odplula z novofoundlandského přístavu Saint John's. Při této plavbě se podařilo objevit jediné tělo. Byl to stevard salonu James McGrady. A to byla poslední nalezená oběť.
Celkem šest týdnů probíhalo pátrání čtyř lodí po obětech a podařilo se nalézt 328 těl, z nichž 119 bylo pohřbeno ve vlnách oceánů. Z 209 obětí, které byly dopraveny do Halifaxu, bylo 59 vyžádáno příbuznými a odesláno loděmi do dalších koutů světa, 150 jich bylo pochováno v tomto novoskotském přístavu na jeho třech hřbitovech. U 128 nalezených těl se podařilo zjistit totožnost.

PŘIPLUTÍ CARPATHIE 4.LIST

22. září 2006 v 14:52 | Miroslav Selz |  Titanic
S příjezdem Carpathie měli plno starostí i newyorský starosta a šéf policie. Už v odpoledních hodinách uzavřely policejní kordóny ulice vedoucí k přístavišti lodí Cunardu a oblast nábřeží, kde měli z Carpathie vystupovat trosečníci, byla zahrazena zátarasy. Do tohoto prostoru byly soustředěny značné policejní síly včetně jízdních policistů a detektivů v civilu. Celé město New York žilo v těchto hodinách očekáváním brzkého příjezdu lodi s několika sty trosečníky. Instituce i soukromé osoby nabízely pomoc. Irské, italské, židovské, německé a švédské přistěhovalecké společnosti nabídly ubytovací prostory, město New York poskytlo 700 lůžek, YMCA a Armáda spásy další. Obchodní dům Gimbel dal k dočasnému ubytování trosečníků k dispozici 200 míst. Celkem bylo před příjezdem Carpathie zajištěno ubytování pro více než 5 000 lidí, což daleko přesahovalo skutečné potřeby. Každá nemocnice ve městě se připravila k přijetí těch, kteří budou potřebovat lékařskou péči, léky a potraviny nabídl i Červený kříž. Současně přicházely peněžní příspěvky pro cestující III. třídy, které katastrofa připravila o všechen majetek. Organizování sbírky se ujala manželka multimilionáře Vanderbildta a značnou částku shromáždila od členů newyorské burzy. Vincent Astor přispěl 10 000 dolarů, Andrew Carnegie 5 000, John Rockefeller 2 500 dolarů. Známá postava newyorského divadelního světa George M. Cohan vybral mezi svými kolegy téměř 9 000 dolarů a trosečníkům z Titaniku měl být předán i výtěžek zvláštního sobotního představení jednoho z broadwayských divadel. Přidali se i sportovci, prezident fotbalového klubu New York Giants oznámil, že zisk z nedělního exhibičního utkání půjde na stejný účel. Vedení pensylvánských železnic nabídlo, že všechny trosečníky cestující do Filadelfie a dál na západ přepraví na svoje náklady.
Už od šesté hodiny večerní se začaly v přístavu soustřeďovat davy lidí. Ve stejnou dobu se u vjezdu do newyorského zálivu shromáždilo na padesát plavidel najatých různými novinami a všechna byla přeplněna reportéry a fotografy. Na palubě velkého vlečného parníku vyplul Carpathii vstříc i newyorský starosta se svým doprovodem.
Ale začalo se prudce zhoršovat počasí, zvedal se silný vítr, od moře přicházely vysoké vlny a chuchvalce mlhy. Za této situace se asi v 8 hodin a 30 minut vynořil ze tmy a mlhy velký stín. Carpathia. V tom okamžiku se rozezněly všechny sirény, klaksony a zvony na lodích u vjezdu do přístavu i v samotném přístavu. Carpathia zpomalila, až zastavila úplně, aby vzala na palubu lodivoda. Okamžitě ji obklopila malá plavidla s reportéry oznamujícími velkými cedulemi, z jakých jsou novin. Všichni žádali, aby mohli vstoupit na palubu a hovořit s trosečníky. Kapitán Rostron byl ale rozhodnut, že to nepřipustí. Ve svých vzpomínkách napsal: "Ohled na zachráněné musel být respektován na prvním místě. Nechat je interviewovat tucty mladých zvídavých novinářů dychtivých získat ty nejsenzačnější podrobnosti by je nanejvýš rozrušilo a přimělo prožívat vše znovu."
Kapitán Rostron se však dostal do poněkud delikátní situace v souvislosti s příchodem lodivoda. I na jeho člunu se nacházelo několik reportérů a lodivod volal na Rostrona, zda mohou spolu s ním na palubu. Protože byl kapitánův starý přítel, bylo těžké mu stroze odmítnout. Rostron tedy předstíral, že nerozumí. Lodivod žádost opakoval a kapitán hrál svou hru dál. To ovšem už bylo jasné, že se vytáčí, a lodivod pochopil.
Když začal vystupovat po spuštěném provazovém žebříku, reportéři se samozřejmě tlačili za ním. Třetí důstojník Carpathie Rees, který žebřík hlídal, musel nejneodbytnějšího z nich dokonce uhodit, aby mu zabránil vyšplhat nahoru. Přesto všechno se jeden z reportérů přece jen na palubu Carpathie dostal. Kapitán Rostron jej dal předvést na můstek, kde mu vysvětlil, proč nedovolí, aby hovořil s trosečníky. Když dal novinář čestné slovo, že se o to nebude pokoušet, nechal jej na můstku. Později Rostron prohlásil, že to byl čestný člověk a dané slovo neporušil.
Po této epizodě se Carpathia dala znovu do pohybu. Jak míjela Sochu svobody, z přilehlého nábřeží ji sledovalo na 10 000 lidí a dál u přístaviště společnosti Cunard jich bylo namačkáno více než 30 000. Vřava nastala, když na horní palubě přistoupili k zábradlí první za zachráněných cestujících Titaniku. Jakmile je reportéři na člunech, remorkérech a jachtách, které stále loď obklopovaly, rozpoznali, tmou prošlehly desítky magnéziových blesků a novináři se překřikovali ve snaze upoutat jejich pozornost a přimět je, aby odpovídali na otázky. Když se u zábradlí objevila skupina příslušníků posádky Titaniku, reportéři na ně mávali padesátidolarovými bankovkami a vyzývali je, aby skočili na hladinu, že je vyloví. Nikdo se však nedal zlákat.
Shromážděné zástupy očekávaly, že Carpathia zamíří k přístavišti Cunardu, k překvapení všech však pokračovala zálivem nahoru k přístavišti rejdařství White Star Line a tam zastavila. V tu chvíli se spustil déšť, burácel hrom a blesky křižovaly oblohu. V jejich světle lidé na doprovodných lodích a na nábřeží viděli, že Carpathia spouští záchranné čluny. Byly to čluny Titaniku, které posbírala na místě katastrofy a před zakotvením je bylo třeba odstranit z paluby, aby nepřekážely manipulaci s úvaznými lany. Každý z nich nyní obsluhovali dva ze zachráněných námořníků Titaniku. Těchto třináct člunů představovalo vše, co zbylo z největší a nejdokonalejší lodi své doby.
Když byl poslední člun uvázán k přístavní hrázi, Carpathia se pomalu obrátila a vrátila tam, kde čekaly desetitisícové davy. V 9 hodin 35 minut ji silná ocelová lana připoutala k molu. Po spuštění můstků začali první lidé scházet na nábřeží. Další zklamání: nebyli to tolik vyhlížení trosečníci, ale cestující Carpathie. Až když všichni z lodi odešli, objevila se na schůdcích žena, která se na první pohled lišila od dobře oblečených a upravených cestujících Carpathie. Byla prostovlasá, udělala pár kroků a zmateně se zastavila při pohledu na tisíce tváří, které se k ní obrátily. Tady už nemohlo dojít k omylu - palubu Carpathie opouštěl první ze 706 trosečníků, kteří přežili největší námořní katastrofu všech dob. Za ní následovali v rychlém sledu další, podle toho, kterou třídou cestovali; cestující I. třídy odcházeli nejdříve. Na ně většinou čekaly automobily, které je rychle odvážely z dosahu dorážejících reportérů a z obklíčení zvídavého davu.
Pak opouštěli Carpathii cestující II. třídy Titaniku. I většina z nich byla očekávána a o ty, které nikdo nepřišel přivítat, bylo promptně postaráno. Jednou z nich byla paní O. Beckerová, která se zachránila se třemi dětmi. Před tím, než mohla odejet do rodného Ohia, jí bylo zdarma poskytnuto ubytování v předním newyorském hotelu.
Cestující III. třídy odcházeli z Carpathie poslední. Ministr Charles Nagel instruoval přistěhovalecké úřady, aby v tomto, zcela mimořádném případě upustily od obvyklých složitých a mnohdy i ponižujících procedur. Ti, na které čekali příbuzní nebo přátelé, mohli odejít hned, u ostatních sedm zvlášť určených přistěhovaleckých inspektorů vyřídilo formality přímo na palubě Carpathie a pak byli předáni do péče charitativních organizací.
Jakmile se objevili první trosečníci, rychlým krokem přistoupil ke kordonu policistů strážících vstup na molo senátor William Alden Smith následován skupinou dalších pěti mužů. Prokázal se a spolu s doprovodem vystoupil na palubu Carpathie. U palubních důstojníků se informoval, kde se nachází Bruce Ismay, a za okamžik již klepal na dveře kabiny lodního lékaře, přestože byly označeny upozorněním "Prosím, neklepat". Otevřel vysoký robustní muž, který se představil jako Phillip A. S. Franklin, viceprezident trastu IMM. Na Smithovu žádost, aby mohl vidět Ismaye, Franklin odpověděl, že generální ředitel je příliš nemocen na to, aby mohl s někým hovořit. Smith pravil: "Lituji, ale musím se sám přesvědčit" S těmito slovy vstoupil do kabiny následován senátorem Newlandsem a generálem Uhlerem. Za půl hodiny nato, když Smith Carpathii opouštěl, obklopil jej houf reportérů a všichni chtěli vědět, o čem s Ismayem jednal a s jakým výsledkem. "Rozhovor s panem Ismayem byl velmi otevřený a zdvořilý," informoval je senátor. "Pan Ismay se zítra odpoledne spolu se čtyřmi zachráněnými důstojníky Titaniku dostaví do hotelu Waldorf-Astoria k výslechu před vyšetřovacím podvýborem." Jeden z novinářů se zeptal: "Co se stane potom, pane senátore?" Smith odpověděl: "Další postup podvýboru bude stanoven podle výsledku zítřejšího jednání." "Očekáváte, že vyšetřování bude probíhat za obtížných podmínek?" zněla další otázka. Na to senátor pravil: "Neshledal jsem na straně představitelů White Star Line snahu činit nám potíže, naopak spíš ochotu pomoci nám." Poté se senátor W. A. Smith se svými průvodci odebral do hotelu WaldorfAstoria.
Ještě dvěma mužům se onen večer podařilo vstoupit na palubu Carpathie. První byl tmavovlasý štíhlý Ital Guglielmo Marconi, jehož vynálezu vděčilo sedm set trosečníků za záchranu svých životů. Druhý byl reportér listu The New York Times Jim Speers a dostal se na loď díky tomu, že jej slavný vynálezce představil jako svého přítele. Členové posádky je oba zavedli k radiotelegrafické místnosti, kde Harold Bride, mladší radista Titaniku, stále ještě s ovázanýma nohama, seděl u vysílačky a odesílal nashromážděné vzkazy. Byl tak zabrán do práce, že si ani nepovšiml, že se za ním otevřely dveře a někdo vstoupil. Marconi jej chvíli beze slova sledoval, pak mu položil ruku na rameno a pravil: "Ted už to, chlapče, snad ani nemá smysl." Bride otočil bledou a ztrhanou tvář s únavou zarudlýma očima. Vynálezce jej uchopil za ruku a silně mu ji stiskl. "Pane Marconi," řekl bezvýrazným hlasem Bride, "Phillips je mrtev. Zahynul."
Policistům u přístaviště se jen s největším úsilím podařilo udržovat pod kontrolou shromážděný dav. Zpočátku museli užít i tvrdých opatření, koňmi zatlačovali dopředu se deroucí houfy a stejně rozhodně jako s muži zacházeli i s hysterickými ženami. Když scházeli z paluby Carpathie trosečníci, ozývalo se hlasité volání vyjadřující radost těch, kteří poznávali své blízké. Jak ale minuty uplývaly a zástup zachráněných řídnul, převládaly výkřiky zklamání a beznaděje. Mnoha čekajícím příjezd Carpathie přinesl jen tragickou jistotu, že jejich rodinní příslušníci nebo přátelé již nejsou mezi živými. Docházelo k srdceryvným scénám, zejména, když se plačící ženy marně ptaly trosečníků na své bratry, snoubence, manžely a syny a dotazovaní se v rozpacích odvraceli a neodpovídali. Řada lidí zůstávala i poté, co poslední ze zachráněných cestujících a členů posádky Titaniku opustil přístaviště. Každého, kdo byl ochoten naslouchat, přesvědčovali, že další lidé se ještě mohli zachránit na plujících troskách, na ledovcích nebo je mohly nalézt lodi, které se dosud neozvaly. A zasvěcení neměli odvahu jim brát poslední naději, i když věděli, že je zcela nereálná. Až nad ránem se nábřeží vyprázdnilo.
Z kapitána Rostrona a celé posádky Carpathie spadla po vyložení trosečníků obrovská odpovědnost. Svoji práci vykonali obdivuhodným způsobem, zasluhujícím veškeré uznání, a teď bylo třeba zabývat se vlastními záležitostmi: doplnit zásoby uhlí, pitné vody, potravin a z jiné, opodál kotvící lodi Cunardu převzít lůžkoviny, deky a další vybavení k nahrazení toho, co bylo poskytnuto trosečníkům z Titaniku. Pak měla Carpathia pokračovat v tak dramaticky přerušené plavbě do Středomoří.
Carpathia v newyorském přístavu po vyložení trosečníků
Carpathia v New Yorku
Mladší radista Titaniku H. Bride je s omrzlýma nohama snášen v New Yorku z paluby Carpathie
H. Bride
Někteří ze zachráněných příslušníků posádky Titaniku
V první řadě zleva: Ernest Archer; Frederick Fleet; Walter Perkis; George Symons; Frederick Clench
Posádka
Záchranné čluny Titaniku, které Carpathia přivezla do New Yorku
Záchranné čluny

PŘIPLUTÍ CARPATHIE 3.LIST

22. září 2006 v 14:52 | Miroslav Selz |  Titanic
V 8.57 se Carpathie dotazoval parník Baltic: "Mohu vám nějak pomoci, pokud se týká převzetí části trosečníků?... Změníte-li pozici, dejte mi vědět" Protože Baltic byl lodí rejdařství White Star Line, kapitán Rostron se radil s Brucem Ismayem, co má odpovědět. Oba muži došli k závěru, že bude lepší nabídku odmítnout. Brzy poté, co se Carpathia vydala na zpáteční cestu do New Yorku, přinesl radista Cottam kapitánu Rostronovi depeši z Olympiku, který též navrhoval, že převezme zachráněné trosečníky. Kapitánu Rostronovi se taková myšlenka vůbec nelíbila: představa, jak by trosečníci uvítali další přestup na moři, a vůbec už sama skutečnost, že se před jejich očima objeví loď, která jim do všech detailů připomene zmizelý Titanic, jej děsila. Sám však rozhodnout nemohl. Proto znovu odešel za Ismayem a seznámil jej s obsahem depeše i se svým názorem na celou věc. Vůbec jej nepotřeboval přesvědčovat. Generání ředitel Rostrona požádal, ať okamžitě sdělí Olympiku, aby se držel z dohledu. Hned nato radista Cottam vysílal sérii kapitánských depeší. První odešla Olympiku. Druhá v 9.30 kapitánovi Mount Templu: "Není třeba, abyste se zdržovali v mé blízkosti." Nato Mount Temple, v tuto dobu pomalu obeplouvající západní okraj ledového pole, obrátil a pokračoval ve svém původním západním kursu. Další depeše šla v 9.45 Baltiku: "Pluji plnou rychlostí do Halifaxu nebo New Yorku. Vy raději pokračujte do Liverpoolu. Mám na palubě asi 800 trosečníků." Baltic, který do té chvíle urazil k místu potopení Titaniku 134 míle, se poté též vrátil na svůj původní kurs. Proč Rostron Baltiku uváděl dvě alternativy, když v tu dobu již bylo jednoznačně rozhodnuto o plavbě do New Yorku, dostupné prameny neobjasňují. Ale se vší určitostí depeši formuloval v dohodě s Ismayem. Jako poslední volala Carpathia v 9.50 párník Virginian: "Odplouváme s asi 800 trosečníky na palubě. Prosím, vraťte se na váš severní kurs."
Zatímco radista Harold T. Cottam informoval poblíž se nacházející lodi o výsledku záchranné akce, v hlavním salónu se shromáždili trosečníci i cestující Carpathie ke krátké bohoslužbě. Reverend otec Anderson a s ním několik set lidí děkovali za záchranu životů těch, kteří katastrofu přežili, a prosili za pokoj duší zahynulých.
V následujících hodinách byl radiotelegrafista Cottam určitě nejzaměstnanějším mužem na palubě Carpathie. Sotva odeslal vzkazy kapitána sdělující, že Carpathia nepotřebuje žádnou pomoc a z místa katastrofy odplouvá, znovu se ozval Olympic a žádal podrobnosti o okolnostech zkázy Titaniku. Cottam odpověděl: "Nemohu dělat všechno najednou. Trpělivost prosím." Brzy nato se mu však podařilo alespoň částečně vyhovět. V tu dobu již byl sestaven první seznam zachráněných a Cottam jej začal vysílat. Radista Olympiku zaznamenával sloupce jmen cestujících i členů posádky nešťastné lodi a okamžitě je předával dál stanici na mysu Race, odkud šly do kanceláří rejdařství White Star Line v New Yorku a transatlantským kabelem do Anglie. Kolegovi na Olympiku se Cottam omlouval za kvalitu svého vysílání s tím, že je zoufale ospalý. Nebylo divu, jediný radista Carpathie neopustil radiotelegrafickou kabinu již více než třicet hodin. V odpoledních hodinách 15. dubna byl už úplně vyčerpán a na pokraji zhroucení. Na odeslání ale čekalo velké množství důležitých zpráv, kromě obsáhlého seznamu zachráněných, který měl jednoznačnou přednost, i vzkazy významných osob, jako byli Ismay, Astorová, Duff-Gordonovi a mnoho dalších. Kapitánu Rostronovi nezbývalo než se obrátit se žádostí o pomoc na mladšího radiotelegrafistu Titaniku Brida, který byl zatím umístěn v lodní nemocnici, kde mu dr. MeGhee ošetřil zraněné a omrzlé nohy. S obvazy na nohou byl Bride přenesen do radiotelegrafické místnosti, co možno nejpohodlněji usazen, a hned se pustil do práce - připravoval depeše, které Cottam vysílal. Bridova obětavost umožnila odeslat alespoň základní fakta o děsivém rozsahu katastrofy. Olympic, který v tuto chvíli mohl jako jediná loď díky své velmi výkonné aparatuře udržovat spojení s pobřežními stanicemi, byl však nucen pokračovat v plavbě - sám vezl stovky cestujících - a jak se vzdaloval od amerických břehů i on zakrátko ztratil spojení s pevninou. Vysílačka Carpathie měla dosah jen kolem 200 mil, a tak od odpoledních hodin v pondělí 15. dubna do odpoledne ve středu 17. dubna, než Carpathia sama navázala spojení se stanicí na mysu Race, žádné další podrobnosti nemohly být předány. Doplněný a opravený seznam zachráněných, na který čekaly tisíce zoufalých rodinných příslušníků cestujících a posádky Titaniku, zůstával na pracovním stole radisty Cottama a nebylo cesty, jak jej poslat dál.
Na Olympiku, který se na pokyn generálního ředitele Ismaye vrátil na svůj původní východní kurs a pokračoval k evropským břehům, vládla stísněná nálada. Architekt Daniel H. Burnham si v úterý 16. dubna zaznamenal do deníku: "Snídali jsme v naší kabině. Potom jsem vyšel a přečetl si seznam zachráněných z Titaniku telegrafovaný z Carpathie, která je veze do New Yorku. Není mezi nimi ani Frankovo jméno, ani jméno Archieho Butta. Můj stevard truchlí, jeho syn byl stevardem na Titaniku a zahynul. Celá naše loď je ve smutku, každý ztratil přátele, někteří i blízké příbuzné" Pro zbytek plavby přestal hrát lodní orchestr, byly zrušeny všechny koncerty a zábavy s tancem. Atmosféra charakteristická pro každou plavbu tohoto luxusního parníku, všechna příjemná pohoda, zábava a veselí se vytratily. Na sesterskou loď Titaniku padl temný stín. Málokomu bylo do řeči, ozývaly se jen tiché hlasy, na všechny dolehla hrůza z toho, co se stalo. Hned poté, co vešel rozsah neštěstí ve známost, cestující i posádka Olympiku uspořádali sbírku na pomoc obětem a zakrátko již byla pohromadě značná částka.
Čtyři hodiny trvalo Carpathii, než obeplula rozsáhlé ledové pole. V odpoledních hodinách dal kapitán Rostron zastavit stroje a posádka, cestující i zachránění trosečníci se shromáždili na palubě k smutečnímu obřadu. S odkrytými hlavami a se slzami v očích naslouchali modlitbám, zatímco byla pohřbívána do moře čtyři mrtvá těla - tři byla vyzvednuta ze záchranných člunů a dopoledne na následky přestálých útrap zemřel jeden z trosečníků, kterému už lodní lékaři nemohli pomoct. Protože nebylo známo vyznání zemřelých, byl obřad proveden v římskokatolickém i protestantském ritu. Po jeho skončení se loď dala znovu do pohybu a pokračovala k americkým břehům.
Následujícího dne, v úterý 16. dubna dopoledne, po skončení prohlídek, ohlásil lodní lékař dr. McGhee kapitánovi, že všichni zachránění trosečníci jsou v dobrém fyzickém stavu s výjimkou pár případů omrzlin a otřesených nervů. Přestože strávili řadu hodin na mrazivém vzduchu, někteří nedostatečně oblečeni a jiní zase v promočených šatech, k velkému ulehčení lékařů se nedostavily následky, kterých se obávali, to jest masové onemocnění z prochlazení, nebo vážnější psychické poruchy vyvolané prožitými hrůzami. Byla to potěšující zpráva.
Konečný počet zachráněných, které Carpathia odvážela z místa tragédie byl 706 osob. To znamenalo, že z I. třídy Titaniku se zachránilo 60 % cestujících (145 žen a dětí a 54 mužů), z II. třídy 42 % cestujících (104 žen a dětí a 15 mužů), z III. třídy 25 % cestujících (105 žen a dětí a 69 mužů) a příslušníků posádky se zachránily 24 % (20 žen a 194 mužů). Tedy zhruba dvě třetiny z těch, kteří se nacházeli na palubě Titaniku, při jeho první plavbě zemřely, jen jedna třetina katastrofu přežila.
Na přeplněné Carpathii se brzy začaly objevovat jevy, z nichž kapitán Rostron neměl žádnou radost. Neshody a napětí patrné už na některých záchranných člunech se oživily a občas hrozily přerůst v otevřené konflikty. Kapitán a jeho důstojníci museli vyvinout dost úsilí, aby zabránili vážným nepříjemnostem. Podstata problému byla zřejmá: když pominulo první ochromení, mnoho ze zachráněných žen, které ztratily svoje manžely, bratry a přátele, začalo vyčítat mužům, kteří se dostali do záchranných člunů, že přežili. Jejich rozhořčení ještě vzrostlo, když se dozvěděly, kolik se s Titanikem potopilo žen a dětí, pro něž již nebylo v člunech místa. Napětí dosáhlo takového stupně, že například major A. G. Peuchen musel požádat druhého důstojníka Lightollera, aby mu vystavil písemné potvrzení o tom, že mu nařídil nastoupit do záchranného člunu. Někteří svědkové tvrdili, že slyšeli, jak Molly Brownová v hovoru o Bruceovi Ismayovi užila tvrdá slova o tom, že za své jednání by byl u nich v Coloradu pověšen na nejbližší borovici.
Situace se ještě zhoršila, když ve středu 17. dubna ráno začaly proskakovat pověsti o varováních před ledovým nebezpečím, která na Titanic došla, ale nebyla jim věnována pozornost, respektive nebyla učiněna potřebná opatření. Když odpoledne na přímý dotaz jeden ze zachráněných důstojníků Titaniku potvrdil, že tomu skutečně tak bylo, všechny zachvátilo zděšení. Nešlo tedy - jak se dosud téměř všichni domnívali - o tragické a nezaviněné neštěstí, kdy se loď náhle a neočekávaně ocitla mezi ledovci. Naopak, kapitán a důstojníci odpovědní za navigaci o hrozbě věděli řadu hodin před tím, než došlo ke kolizi. Reakcí trosečníků na toto odhalení byla zcela pochopitelná vlna rozhořčení.
Učitel Lawrence Beesley ještě to odpoledne začal psát dopis určený vydavateli londýnského listu The Times. Byl rozhodnut udělat vše pro to, aby se anglická veřejnost co nejdříve dozvěděla, co se skutečně stalo, aby v budoucnu už nemohlo k takové tragédii dojít. Současně připravoval další vylíčení katastrofy a okolností, které ji provázely, pro americké noviny. Hned po přistání v New Yorku předal tyto materiály zástupci agentury Associated Press, vzápětí byly publikovány a staly se nejúplnějším a nejserióznějším popisem neštěstí, jaký byl v prvních dnech naplněných hysterií, dohady a výmysly zveřejněn.
Téhož dne, to jest ve středu, se Carpathia ocitla v husté mlze, kterou se prodírala prakticky po celý zbytek plavby. Kapitán Rostron musel snížit rychlost a každé půl minuty zazněla lodní siréna varující všechna okolní plavidla. Byl si dobře vědom toho, jak musí výstražné houkání sirény působit na nervy trosečníků. Nebylo však vyhnutí, mlha představovala nemenší nebezpečí než ledovce. Ve čtvrtek odpoledne se z šedivé clony konečně ozvala siréna majákové lodi u ostrova Fire a poté v šest hodin večer se Carpathia přiblížila k další majákové lodi u Ambrožova kanálu, kde měla vzít lodivoda, který ji provede newyorským zálivem do přístavu. Teprve teď si unavený kapitán Rostron z hloubi duše oddechl. Nejdramatičtější plavba jeho života měla zakrátko skončit.
Ženy zachráněné z Titaniku odpočívají na zadní palubě Carpathie v dopoledních hodinách 15. dubna
Zachráněné ženy
Davy shromažďující se dopoledne 16. dubna před kancelářemi White Star Line v New Yorku
Davy lidí
Kamelot na londýnské ulici s prvními zprávami o katastrofě Titaniku
Kamelot

PŘIPLUTÍ CARPATHIE 2.LIST

22. září 2006 v 14:51 | Miroslav Selz |  Titanic
Po záchranném člunu číslo 2, který dorazil ve 4 hodiny 10 minut ke Carpathii jako první, připlouvaly další. Člun číslo 13 musel na poslední chvíli obeplout velký ledovec, který se ocitnul přímo mezi ním a lodí. Protože hrozilo nebezpečí nárazu na ostrý výčnělek těsně pod hladinou, velitel člunu raději volil objížďku ve značné vzdálenosti od ledové hory, než by riskoval ztroskotání na dohled od záchranné lodi. Ve 4 hodiny 30 minut člun dosáhl levé, závětrné strany Carpathie. Byl uvázán a jako první se začaly na palubu šplhat po provazových žebřících ženy. Námořníci Carpathie je při tom ještě jistili lany zaklesnutými pod rameny. Malé děti byly vytahovány nahoru ve vacích. Pak vylezli po žebříku muži a nakonec členové posádky.
Blížily se ostatní čluny. V šest hodin to byl člun číslo 3 s Henrym Sleeperem Harperem, jeho ženou, arabským průvodcem a psem Sun Jat-senem. Po pár minutách na palubě Harper zahlédl svého známého Louise Ogdena, cestujícího Carpathie. Psychická odolnost nakladatele Harpera byla obdivuhodnuá, když po zážitcích několika minulých hodin jej dokázal pozdravit slovy: "Louisi, jak to děláš, že vypadáš tak mladě?" Elizabeth W. Schutesová, zachráněná v témž člunu, se necítila zdaleka tak dobře. Později napsala: "Z Carpathie bylo do člunu spuštěno lano se smyčkou a jeden za druhým jsme byli vytahováni do bezpečí... Narážela jsem na bok lodi, až jsem si připadala jako kus hadru. Měla jsem tak studené ruce, že jsem se sotva mohla udržet na lanu, a bála jsem se, že se pustím... Nakonec jsem se ocitla u nějakých dveří a laskavý lékař mě zabalil do teplé přikrývky a odvedl do jídelny, kde nám okamžitě nabídli horké nápoje a dělali pro nás všechno možné. Záchranné čluny stále připlouvaly a byl to srdceryvný pohled, jak přicházela na palubu vdova za vdovou. Každá doufala, že některý z předchozích člunů mohl přivézt jejího manžela. Ale žádná se s ním už nesetkala."
Ze skládacího člunu C vystoupil kolem šesté hodiny na palubu Carpathie J. Bruce Ismay. Celý se třásl a opřel se poblíž můstkových dveří o stěnu nástavby. Přistoupil k němu lodní lékař dr. MeGhee a tázal se: "Nepůjdete do salónu a nevezmete si polévku nebo něco k pití?" "Ne, já nechci vůbec nic," odmítl generální ředitel White Star Line. Lékař naléhal: "Jděte a vezměte si něco." "Když mě necháte být, budu šťastnější zde," odsekl Ismay. Pak ale požádal: "Kdybyste mě mohl odvést do nějaké místnosti, kde bych měl klid; byl bych rád, kdybyste to udělal." Lékař se ještě jednou pokusil jej přesvědčit: "Prosím," pravil, "jděte do salónu a vezměte si něco horkého." "Raději ne," tvrdohlavě odmítal Ismay. Když lékař viděl, že generální ředitel je zřejmě stále pod vlivem prožitého šoku, odvedl jej do své vlastní kabiny, kde Ismay zůstal až do chvíle, kdy Carpathia zakotvila v New Yorku. Odmítal jídlo i návštěvy - pouze jednou přijal mladého Jacka Thayera - a po celou dobu mu doktor MeGhee podával uklidňující léky.
Krátce poté, co se Ismay uchýlil do lékařovy kabiny, vyhledal jej kapitán Rostron s dotazem: "Nemyslíte, pane, že by bylo dobré, abyste poslal vzkaz do New Yorku a informoval je o katastrofě?" Ismay souhlasil a napsal na kus papíru: "S hlubokým politováním vám sděluji, že se Titanic toto ráno potopil po kolizi s ledovou horou, což mělo za následek velké ztráty na životech. Podrobnosti později. Bruce Ismay." Pak se obrátil ke kapitánovi, podal mu vzkaz a otázal se: "Kapitáne, myslíte, že je tam všechno, co jim mohu říct?" Rostron stručně odvětil: "Ano," a vrátil se na můstek.
Člun číslo 4 připlouval s velkými obtížemi. "Mysleli jsme, že se ke Carpathii nikdy nedostaneme," vzpomínala později jedna ze zachráněných žen. Člun byl zřejmě někde poškozen, protože po celou dobu do něj vnikala voda a ještě jí přibylo, když převzal promočené trosečníky z převráceného skládacího člunu B. Ženy se ji snažily vylévat, ale bez valného úspěchu. Po šesté hodině ranní, když moře zneklidnilo, velitel člunu jen s největším úsilím udržoval kurs ke Carpathii a práce s vesly se stala nadlidskou dřinou. Několik žen tak trpělo mořskou nemocí, že v době, kdy se člun konečně ke Carpathii přiblížil, byly víc mrtvé než živé. Kapitán, Rostron, který těžkosti člunu viděl, přikázal spustit s paluby kromě provazových žebříků i závěsnou sedačku. Jen pár mužů dokázalo vystoupit nahoru po žebřících, ostatní cestující museli být po odhození záchranných vest vytaženi na sedačce.
Kapitán Rostron zahlédl v zástupu přihlížejících cestujících Carpathie Louise Ogdena a vzpomenul si, že Ogden předchozího dne zkoušel na promenádní palubě nový fotoaparát. Zavolal na něj: "Co váš fotoaprát?" Ogden zmateně rozhodil rukama, do tohoto okamžiku na přístroj vůbec nepomyslel. Teď utíkal do kabiny, za okamžik byl zpátky a pořídil několik snímků záchranných člunů Titaniku blížících se ke Carpathii a vyzvedávání trosečníků na její palubu. Těchto pár amatérských fotografií získalo světovou proslulost a některé z nich jsou zařazeny i do obrazové přílohy této knihy. Jsou jediným fotografickým záznamem z onoho tragického rána.
Kolem sedmé hodiny dorazil člun číslo 14 táhnoucí za sebou skládací člun D. Pátý důstojník Harold Lowe dal stáhnout plachtu a oba čluny bezpečně přirazily k boku lodi. Zatímco byli trosečníci vytahováni na palubu, Lowe s jemu vlastní pečlivostí ukládal stožár a skládal plachtu. Lowe měl rád pořádek. Cestující Carpathie, postávající u zábradlí, sledovali v hlubokém pohnutí a za naprostého ticha závěrečnou fázi dramatu. Někteří z trosečníků byli ve večerních oblecích, jiní měli pod kabáty pouze noční oděv nebo byli zabaleni v přikrývce či dece. Svědčilo to o spěchu, s jakým řada z nich opouštěla kabiny a potápějící se loď. Na palubu Carpathie vystupovali s bledými a unavenými tvářemi manželé bez manželek, manželky bez manželů, děti bez rodičů a rodiče bez dětí. Ti, které přivezly první čluny, se po rychlém občerstvení vraceli na palubu a zoufale se všech dotazovali, zda mezi pozdějšími příchozími nejsou jejich blízcí. V několika případech došlo ke šťastným setkáním, většinou ale zůstávaly dotazy bez odpovědi.
Do čtvrt na devět již Carpathia vzala na palubu trosečníky ze všech záchranných člunů kromě člunu číslo 12. Ten byl v tuto dobu ještě několik set metrů od ní a pohyboval se s nesmírnými obtížemi. Asi pětasedmdesát lidí, kteří v něm našli útočiště, jej zatížilo natolik, že jeho okraje byly téměř v jedné, rovině s vodní hladinou, a jak se zvedal vítr a mohutněly vlny, hrozilo mu, že každým okamžikem může být zaplaven a potopen. Jediným štěstím bylo, že mu velel zkušený druhý důstojník Lightoller. Z paluby Carpathie sledovali úsilí člunu překonat nevelkou vzdálenost dělící jej od záchrany se zatajeným dechem. Lightoller stěsnal co nejvíce trosečníků na záď, aby ulehčil přídi a zvedl ji, pokud to jen šlo, z vody, jen tak byl člun jakžtakž ovladatelný. V 8 hodin 20 minut byl od Carpathie vzdálen asi 200 metrů a kapitán Rostron viděl, že každá další minuta již může být osudová. Proto nesmírně citlivě otočil příď Carpathie a tím zkrátil vzdálenost na pouhých sto metrů. Lightoller se poté snažil příď obeplout a dosáhnout závětrné strany skýtající relativní bezpečí. V tom přišla jedna vlna, za ní druhá a obě se přelily přes přední část člunu. Na třetí vlnu, která byla největší a s jistotou by znamenala konec, se člun jakoby zázrakem vyhoupl a v následující vteřině již vklouzl na chráněnou stranu lodi. Bylo 8 hodin 30 minut. Všichni vydechli úlevou. Jeden za druhým se začali trosečníci šplhat na palubu parníku. Jako poslední vystoupil Charles Lightoller. Prvního, koho uviděl, byl jeho dobrý přítel, první důstojník Carpathie H. Dean. Dean na něj překvapeně zíral a jediné, na co se v tu chvíli zmohl, bylo: "Nazdar, Lighte! Co ty tu děláš?"
Po nalodění trosečníků z člunu číslo 12 se na Carpathii nacházelo 706 zachráněných cestujících a příslušníků posádky nešťastné lodi. Byli jediní, kteří katastrofu přežili.
Po připlutí posledního záchranného člunu si kapitán Rostron a jeho důstojníci teprve začali uvědomovat strašlivý rozsah tragédie. S největší a nejluxusnější lodí na světě zahynul kapitán, tři ze sedmi palubních důstojníků, vrchní strojník se všemi svými muži, konstruktér Thomas Andrews se všemi osmi pracovníky belfastské loděnice, hospodář a jeho pomocníci, lodní lékař se svým zástupcem, všech osm hudebníků lodního orchestru, s jedinou výjimkou veškerý personál přepychového francouzského restaurantu, všichni liftboyové a poslíčci - téměř ještě chlapci, všichni zaměstnanci lodní pošty. Zahynula většina z nejméně 57 milionářů cestujících I. třídou. V řadě případů zmizely bez stopy celé rodiny. Ledový oceán neznal slitování.
Rozkaz kapitána Rostrona, aby přípravy k záchranným pracem probíhaly pokud možno tiše a nevyvolaly zbytečný rozruch, se neminul účinkem. A tak v nočních hodinách, kdy loď spěchala na místo, odkud se ozývaly signály potápějícího se Titaniku, většina cestujících klidně spala ve svých kabinách. Teprve zastavení Carpathie vzbudilo u některých zájem, mnozí však zpočátku nezaznamenali ani to. Až když v době snídaně vycházeli na paluby, nevěřícně zírali na scénu, která se objevila před jejich udivenými zraky. Moře kolem dokola pokrývaly desítky ledovců oslnivě zářících v ranním slunci, mezi nimi se proplétaly připlouvající záchranné čluny a paluby, jídelny, salóny a ostatní společenské místnosti Carpathie se zaplňovaly stovkami zubožených, zimou promodralých lidí s vyhaslýma očima a výrazem hrůzy a utrpení vepsaným ve tvářích. Teprve teď se dozvídali neuvěřitelnou zvěst: potopil se Titanic a toto jsou zachránění trosečníci.
Nějakou dobu trvalo, než se cestující Carpathie ze svého ohromení vzpamatovali. Pak si ale všichni uvědomili, že nemohou zůstat pouhými diváky, že v této chvíli, která pro většinu z nich byla nejdramatičtějším zážitkem jejich života, je třeba, aby každý podle svých sil a možností přispěl a pomohl. Začali se starat o to, aby trosečníci, z nichž mnozí byli nedostatečně oděni nebo ve zcela promočených šatech, se měli do čeho obléct a kde usušit oděv, odváděli je do svých kabin a tam je vybavovali vším, co mohli postrádat. Všichni muži dali trosečníkům k dispozici svoje kabiny a sami se uchýlili kamkoliv, kde našli místo. Mnoho žen cestujících první a druhou třídou se sestěhovalo dohromady a uvolněná lůžka poskytly ženám z Titaniku. Samozřejmě svoje kabiny dali k dispozici i všichni důstojníci Carpathie. V kabině kapitána Rostrona našly útočiště tři zachráněné ženy. Jejich manželé zůstali na potápějící se lodi, jedna z nich kromě muže ztratila i syna. Cestující Carpathie se všemožně snažili trosečníkům ulehčit, utěšovali je, přesvědčovali je, aby si vzali teplé jídlo a nápoje, starali se o děti, spolu s posádkou připravovali i improvizovaná lůžka, snášeli ze svých kabin deky a přikrývky.
Všichni na Carpathii byli překvapeni zvláštním klidem, až apatií zachráněných trosečníků, většina z nich promluvila sotva několik slov. Ty, kteří ztratili svoje nejbližší a přátele, ochromovala bolest. Nikdo se v těchto hodinách ještě nedokázal vyrovnat s prožitými hrůzami, zejména měli stále před očima strašlivé scény odehrávající se na hladině po potopení Titaniku.
Californian
Asi v 7 hodin 20 minut se Californian, se všemi důstojníky shromážděnými s kapitánem Lordem na můstku, se záchrannými čluny vykloněnými na spouštěcích jeřábech, s hlídkami ve vraním hnízdě a s celou posádkou ve stavu neskrývaného vzrušení, přiblížil k oblasti poslední hlášené pozice Titaniku. Tam již stál kanadský parník Mount Temple. Kolem však nebyly žádné trosky a nic, co by naznačovalo noční tragédii. Krátce nato radista Cyril F. Evans přijal zprávu, že Carpathia, plující poněkud jižněji, zachraňuje trosečníky. Californian proto pokračoval dál na jih, přitom minul dvoustěžňový parník Almerian směřující k severu a poté posádka zahlédla další menší parník nezjištěného jména s černým komínem. Netrvalo dlouho a jihovýchodně od Californianu se objevil čtyřstěžňový parník stojící na východní straně ledového pole s vlajkami spuštěnými na půl žerdi. Byla to Carpathia. Californian k ní doplul asi v 8. 30 a zastavil poblíž. Hned nato byly mezi oběma kapitány vyměněny informace týkající se katastrofy a záchranných prací.
V době, kdy dorazil Californian, kapitán Rostron již došel k závěru, že nemá význam, aby se Carpathia na místě neštěstí dále zdržovala. Všechny prázdné čluny Titaniku, které bylo možno na Carpathii umístit, byly již vytaženy na palubu - šest jich dal kapitán uložit na přední palubu a sedm zavěsit na spouštěcí jeřáby, zbývající byly ponechány svému osudu. Teď Carpathia pomalu křižovala v okruhu několika mil v naději, že se na nějakém voru nebo kusu trosek ještě někdo mohl zachránit, ale nenašla nikoho. Ve skutečnosti jen málo nasvědčovalo tomu, že v těchto místech došlo před pár hodinami k strašné námořní tragédii, že se tu potopil plovoucí palác a zahynulo kolem 1 500 lidí. Sem tam se objevilo dřevěné palubní lehátko a kousky korku z rozlámaných záchranných vest. Z paluby Carpathie zahlédli jen jediné plovoucí mrtvé tělo, nadnášené na hladině záchrannou vestou. Jinak nic. Že by mohl v tuto dobu ještě někdo zůstat v ledové vodě naživu, to Rostron věděl, že je absolutně vyloučeno.
Nyní bylo třeba rozhodnout, kam s lodí přeplněnou zachráněnými trosečníky odplout. Nejblíže se nacházel přístav Halifax na pobřeží Nového Skotska, ale Rostron předpokládal, že cesta k němu je posetá ledem, proto nechtěl zbytečně riskovat. Navíc si byl vědom, že psychickému stavu sedmi set trosečníků by pohled na další spousty ledu určitě neprospěl. Pokud by Carpathia měla pokračovat po své původní trase přes Atlantik, nejvhodnějším místem k vyložení trosečníků se jevily Azorské ostrovy ve střední části oceánu. Bylo to ale daleko a Rostron neměl pro tolik lidí, kolik jich nyní Carpathia vezla, dostatek potravin a ostatních nezbytných potřeb. Jako nejideálnější se nakonec - především v zájmu trosečníků - jevil New York. Ale protože náklady spojené se záchrannými pracemi, včetně úhrady za vše, co bude sedmi stům zachráněných poskytnuto, i náhradu ztrát způsobených zdržením Carpathie a návratem do New Yorku, bude muset White Star Line Cunardu zaplatit, byla ze všech tří alternativ cesta do New Yorku pro Ismayovo rejdařství tou nejnákladnější. Kapitán Rostron chtěl proto slyšet stanovisko Bruce Ismaye dřív, než učiní konečné rozhodnutí. Když přišel do kabiny dr. McGheea, kde se Ismay pod neustálým lékařovým dohledem zdržoval, naskytl se mu smutný pohled. Ještě před pár hodinami hrdý a suverénní loďařský magnát byl nyní zdrcený člověk s popelavě šedivou tváři, jakoby duchem nepřítomen. Rostron mu přednesl svůj návrh a Ismay bez jediné námitky s plavbou do New Yorku souhlasil. Tak Carpathia zanechala dalšího - a s největší pravděpodobností již zcela zbytečného - pátrání po trosečnících a zamířila ledovým polem na severozápad. Californianu kapitán Rostron odeslal depeši: "Odplouvám se zachráněnými do New Yorku. Prosím, zůstaňte poblíž a vyzvedněte těla."
Ve svém vyjádření kapitán Californianu Stanley Lord později uvedl :
"Kolem 9 hodin 10 minut ráno Carpathia nabrala kurs na New York a já jsem pokračoval v pátrání po trosečnících. Loď plula plnou rychlostí s druhým důstojníkem a s jedním mužem hlídky ve vraním hnízdě. V průběhu tohoto pátrání jsem zahlédl na horizontu v různých směrech kouř několika parníků. Propluli jsme kolem asi šesti dřevěných záchranných člunů držících se na hladině a jednoho převráceného mezi troskami; s výjimkou dvou malých kufrů ve skládacím člunu se ostatní zdály být prázdné.
Kolem 11 hodin 20 minut jsem pátrání zanechal a pokračoval ledem na západ, z ledového pole jsem vyplul asi v 11.50 dopoledne. V tu dobu byl ve značné vzdálenosti jihozápadním směrem od nás na dohled Mount Temple mířící na západ."
Californian pátrání po mrtvých mnoho úsilí nevěnoval. Mořské proudy je sice během oněch několika hodin, které uplynuly od potopení Titaniku, odnesly, ale zase ne tak daleko, aby to bylo mimo dosah Californianu. Možná že kapitán Lord v předtuše věcí příštích neměl příliš chuti zdržovat se dlouho tam, kde Titanic před tím, než zmizel v hlubinách oceánu, zoufale a marně vystřeloval signální rakety. Ve čtyři hodiny ráno 19. dubna Californian zakotvil v Bostonu.
Člun č. 14 pátého důstojníka Lowa táhne ke Carpathii skládací člun D
Člun č.14
Trosečníci ve skládacím člunu D
Skládací člun D
Trosečníci vystupující po provazovém žebříku na palubu Carpathie
Vystupující trosečníci
Převrácený skládací člun B
Člun B

PŘIPLUTÍ CARPATHIE 1.LIST

22. září 2006 v 14:50 | Miroslav Selz |  Titanic
Ve 2 hodiny 35 minut přišel na můstek Carpathie lodní lékař dr. McGhee a hlásil kapitánu Rostronovi, že jeho rozkazy jsou splněny a vše je připraveno k přijetí trosečníků. Během rozhovorů s lékařem Roston uviděl na obzoru nalevo od přídě zelenou signální raketu. Vzrušeně vykřikl: "Tamhle je světlo! Ještě se musí držet na hladině!" Už před hodinou přijal radista Harold Cottam informaci o zaplavení strojovny Titaniku, bylo jasné, že situace obrovského parníku je kritická. Od té doby nepřišla žádná zpráva, ale to ještě nemuselo znamenat, že je vše úplně ztraceno. Titanic mohl stále vysílat a nepříliš výkonná stanice Carpathie už jeho slábnoucí signály nezachycovala. Zelená raketa teď oživila naději, že se přece jen podaří dorazit na místo katastrofy včas. Že je to jedna z těch, které ze záchranného člunu vystřeloval čtvrtý důstojník Boxhall, nemohl nikdo na Carpathii v tu chvíli vědět.
Minutu nebo dvě po zahlédnutí rakety druhý důstojník Bisset hlásil na levoboku, tři čtvrtě míle před přídí, ledovec. Ve stejném okamžiku jej zpozoroval i kapitán Rostron. Okamžitě nařídil ostrou změnu kursu a poloviční rychlost. Přešel na levou stranu můstku, a když uviděl, že Carpathia led bezpečně minula, přikázal vrátit se na původní kurs a lodním telegrafem dal strojovně rozkaz: "Plnou silou!" Od té chvíle se objevovaly další a další ledové hory. Naštěstí byly pokaždé včas zpozorovány a Carpathia, aniž snižovala rychlost, mezi nimi kličkovala více než půl hodiny. Kapitán Rostron vedl svou loď v těchto dramatických minutách skvěle, plně si vědom toho, že životy sedmi set lidí na palubě, stejně jako zatím neznámého množství trosečníků z Titaniku, závisí na pozornosti, bleskovém rozhodnutí a na včasném otočení kormidelním kolem. On sám jednal po celou dobu s chladnou rozhodností a jistotou. Bylo štěstím pro stovky trosečníků v záchranných člunech Titaniku, že velitel jediné lodi, která ze všech, jež jim pluly na pomoc, byla dostatečně blízko, byl skvělý námořník. Tento muž střední postavy s ostrými rysy obličeje, pronikavýma očima, zastánce přísné disciplíny a na rozdíl od obvyklé představy o mořských vlcích odpůrce tvrdého alkoholu, kouření a silných řečí, byl pověstný svou energičností a schopností rychle a především správně rozhodovat. V oněch několika hodinách, kdy Carpathia spěchala v noční tmě mořem plným ledu na pomoc Titaniku, tyto vlastnosti kapitána Rostrona spolurozhodovaly o životě či smrti mnoha zoufalých lidí v přeplněných záchranných člunech.
Carpathia se již blížila pozici, kterou Titanic při volání o pomoc udával. Pokud se ještě nepotopil, už by mohli z jeho paluby zahlédnout její signály. Kapitán Rostron dal proto příkaz vystřelovat v asi čtvrthodinových intervalech světlice oznamující, že pomoc je nablízku. Když se vzdálenost ještě zkrátila, vystřelovala Carpathia i zelené světlice označující její příslušnost k rejdařství Cunard. Jak ale minuty uplývaly, i největší optimisté začali ztrácet naději. Ve 3 hodiny 35 minut ráno byla Carpathia téměř na místě. Teď už by Titanic museli vidět! Krátce před čtvrtou hodinou dal Rostron zastavit stroje. Rozednívalo se.
Ve čtyři hodiny oznámil zvon střídání služeb. Vrchní důstojník Hankinson vystřídal prvního důstojníka Deana a ke kormidlu nastoupil nový kormidelník. Hned nato se ve vzdálenosti asi čtyři sta metrů objevila další zelená raketa. Teď už bylo jasné, že může jít jedině o signály ze záchranného člunu. Na Rostronův rozkaz stroje znovu zabraly, kapitán měl v úmyslu přiblížit se levobokem tak, aby se člun ocitl na závětrné straně. Ale v tom okamžiku vykřikl druhý důstojník Bisset varování - přímo před lodí se vynořil velký plovoucí ledovec. Rostron byl přinucen rychle změnit kurs a už nemohl provést přibližovací manévr tak, jak plánoval. Carpathia se tedy opatrně sunula k záchrannému člunu. V začínajícím rozbřesku stále jasněji vystupovaly jeho obrysy; zvedal se a klesal na vlnách téměř na místě, jako kdyby jeho veslaře již zcela opustily síly. Byl to člun číslo 2, jemuž velel čtvrtý důstojník Titaniku Boxhall. Uplynulo dalších několik minut a z hladiny se ozval jeho hlas: "Mám jen jednoho námořníka, nemůžeme dobře spolupracovat" "V pořádku," odpověděl Rostron, a jakmile se člun ocitl u lodního boku, přikázal Bissetovi, aby do něj sešplhal se dvěma námořníky a postaral se, aby se nárazy na bok nepoškodil a v poslední chvíli nepotopil. S jejich pomocí se již celkem snadno podařilo člun uvázat u zádi Carpathie pod otevřenými bočními dveřmi paluby C.
Ve 4 hodiny 10 minut začala Elizabeth Allenová jako první z trosečníků šplhat po provazovém žebříku nahoru. Na palubě ji zachytil do náruče hospodář Brown. Na jeho otázku, co je s Titanikem, vyčerpaná žena odpověděla, že se potopil. Kapitán Rostron nařídil, aby důstojníka z člunu k němu přivedli okamžitě, jakmile vystoupí na palubu. Když bledý Boxhall přišel na můstek, Rostron, i když už nepochyboval, jaká bude odpověď, se otázal: "Kde je Titanic?" "Není," vypravil ze sebe Boxhall zajíkajícím se hlasem. "Potopil se ve 2.20 ráno."
Bisset, který Boxhalla na můstek přivedl a byl svědkem jeho rozhovoru s kapitánem, o mnoho let později ve svých pamětech napsal: "V okamžiku ochromujícího ticha, které následovalo, si každý muž na můstku Carpathie uvědomil děsivou realitu, ale ještě pořád ne v jejím plném rozsahu. Byly 4 hodiny 20 minut... ,Zůstalo mnoho lidí na palubě, když se potopil?` otázal se kapitán. ,Sta a sta! Snad tisíc! Možná víc!` a Boxhallův hlas se zlomil pohnutím. ,Pro boha, pa- . ne, ti všichni šli ke dnu s ním. V té ledové vodě nemohli přežít. V mém člunu jsme měli místo pro tucet dalších lidí, ale když loď zmizela, byla tma. Žádného z plovoucích jsme nevylovili. Vystřeloval jsem rakety... Myslím, že lidé byli staženi dolů vírem. Ostatní čluny jsou někde poblíž. `"
Kdyby jen Carpathia připlula o dvě hodiny dřív! Kdyby byla blíž, když zaslechla první volání o pomoc! Nebylo tomu tak a kapitán Rostron se jako první vzpamatoval z otřesu a uvědomil si, že teď není čas na marnou lítost. Je třeba jednat. Světlý pruh na východním horizontu se zvětšoval a hvězdy zářící po celou noc pohasínaly a mizely. Každou minutou bylo víc a víc světla, a teprve teď se objevil pohled beroucí dech: ze severozápadu na jihovýchod se táhlo nepřerušované ledové pole, nad nímž se tyčilo množství velkých ledových hor. Rostron poslal mladšího důstojníka na střechu kormidelny s příkazem, aby ty větší spočítal. Důstojník zakrátko oznamoval, že napočítal nejméně pětadvacet vyčnívajících nad hladinu do výšky kolem sedmdesáti metrů a menších bylo tolik, že se vůbec spočítat nedaly. A uprostřed této neuvěřitelné scény, kdy se první paprsky ranního slunce s oslepujícím třpytem odrážely od bělostného povrchu nakupených ledových hor, rozptýleny po hladině se pohupovaly záchranné čluny zmizelé lodi.
Californian
Kadet Gibson přecházející po můstku Californianu, stojícího celou noc před rozsáhlým ledovým polem, zahlédl krátce před půl čtvrtou ráno dva dílce vlevo od přídě, mířící v tu dobu na jihozápad, slabé světlo. Než skončil službu, uviděl ještě dva další záblesky. Viděl je i strážní důstojník Herbert Stone. Se vší určitostí to byly rakety vystřelované Carpathií, která se v tu dobu již blížila k místu potopení Titaniku. O tom však oba muži na můstku Californianu ještě neměli vůbec tušení a druhý důstojník Stone později vypověděl, že se světla objevila v tak velké vzdálenosti, že se nedalo určit, zda jsou to vystřelované rakety nebo něco jiného.
Ve čtyři hodiny přišel na můstek vrchní důstojník George Frederick Stewart vystřídat Herberta Stona. Stone jej podrobně informoval o průběhu své služby, pověděl mu o neznámém parníku, který vystřeloval bílé rakety, o tom, že kolem jedné hodiny v noci odplul, i o tom, že kapitán byl o všem zpraven, a že asi před půl hodinou zahlédli s Gibsonem na jihozápadě další světla. Stewart sáhl po dalekohledu a z levého křídla můstku začal obhlížet obzor. Za okamžik pravil: "Tamhle je! Ten parník tam je a je v pořádku." Stone od něj převzal dalekohled, aby se sám podíval. "Ne, to není stejná loď," pravil. "Určitě to není ona. Tahle má dvě stožárová světla." Potom se Stone spolu s kadetem Gibsonem odebrali do podpalubí k odpočinku.
Ve 4 hodiny 30 minut Stewart sešplhal po žebříku z můstku a vešel do mapovny pod ním, kde kapitán Lord stále ještě spal na pohovce. Vzbudil jej, jak mu bylo nařízeno, a řekl, že se rozednívá. Potom kapitána informoval o neznámé lodi, která je na dohled jižně od Californianu, a o raketách, o kterých hovořil druhý důstojník Stone.
Ve čtvrt na šest ráno se Californian dal pomalu do pohybu a zvolna se začal prodírat ledovým polem. Krátce nato se vrchní důstojník na kapitána obrátil s dotazem: "Nepodíváme se na ten parník na jihu?" "Proč, není s ním něco v pořádku?" ptal se Lord. "Může mít poškozené kormidlo, nebo něco podobného," vysvětloval Stewart. "Nedává žádné signály," pravil kapitán. "Ne, nedává," souhlasil Stewart a znovu si loď prohlížel dalekohledem. Viděl, že je to čtyřstěžňový parník se žlutým komínem. Měl však stále určité pochybnosti a ještě jednou kapitánovi připomněl, co hlásil druhý důstojník Stone o vystřelovaných raketách. "Tak zavolejte radiotelegrafistu," rozhodl nakonec kapitán Lord.
V pět hodin čtyřicet minut Stewart odešel probudit dosud spícího radiotelegrafistu Evanse. Evans se oblékl a spolu odešli do radiotelegrafické kabiny, kde radista zapnul stanici a nasadil sluchátka. Protože neslyšel nikoho vysílat, začal sám opakovaně vyťukávat písmena CQ, což byl obecný volající znak vyzývající všechny lodi nacházející se v blízkosti, aby se ozvaly. Asi za dvě minuty uslyšel parník MountTemple. Sděloval, že se potopil Titanic. V tuto chvíli to sice byl od radisty Mount Templu jen dohad založený na tom, že po dlouhou dobu neslyšel stanici Titaniku vysílat, ale - jak víme bohužel naprosto správný. Mount Temple dal současně Californianu poslední hlášenou pozici Titaniku. Evans ji naškrábl na kus papíru a podal Stewartovi. Prakticky v témž okamžiku se ozval parník Frankfurt a oznamoval tutéž tragickou zvěst. Stewart spěchal na můstek, kde otřesnou novinu oznámil kapitánu Lordovi. Byla pro Lorda - stejně jako před několika hodinami pro kapitána Rostrona na Carpathii - tak šokující, že jí nechtěl uvěřit, dokud nebude oficiálně potvrzena. V šest hodin mu Evans přinesl další depeši, tentokrát z parníku Virginian, sdělující: "Titanic narazil na ledovou horu, žádá okamžitou pomoc, loď se potápí, cestující jsou v záchranných člunech, jeho pozice 41 stupňů a 46 minut severní šířky, 50 stupňů a 14 minut západní délky. Gambell, velitel." Jak vidno, ani Virginian neměl v tuto chvíli ještě potvrzeno, že se Titanic skutečné potopil, ale jeho informace podepsaná kapitánem byla natolik přesvědčivá, že Lord přestal pochybovat. Rychle propočítal svoji vlastní pozici a zjistil, že se nachází 19 a půl míle od poslední hlášené pozice Titaniku. Hned nato Californian změnil kurs na jih a jihozápad a tak rychle, jak to jen dovoloval nahromaděný led, plul do prostoru označeného v marconigramu z Virginianu. Kapitán Lord současně nařídil celé posádce pohotovost a k okamžitému spuštění byly připraveny všechny záchranné čluny. Californian musel za stálých změn kursu a rychlosti překonat dvě až tři míle ledového pole, než se konečně dostal na volnou vodu. Podařilo se mu to v 6.30 a pak pokračoval plnou rychlostí, jaké byl schopen, což bylo asi 13 uzlů.
Californian konec
Parník Carpathia
Carpathia
Kapitán Carpathie Artur H. Rostron
Kapitán Rostron

ČEKÁNÍ NA ZACHRÁNU 2.LIST

22. září 2006 v 14:49 | Miroslav Selz |  Titanic
Zatímco v některých záchranných člunech vznikla napjatá atmosféra mnohdy vrcholící ostrými spory a dohady, žádný z těchto nepříjemných jevů nebyl zaznamenán v člunu číslo 13. I zde ovšem byla velkým problémem nezkušenost topičů a stevardů, kteří tvořili jeho posádku. Bylo evidentní, že ve veslování nemají vůbec žádnou praxi, vesla se jim neustále křížila, narážela na sebe a cestující druhé třídy Lawrence Beesley pravil: "Kdyby naše bezpečnost závisela na rychlosti nebo na přesném dodržení času, dopadlo by to s námi špatně."
Jakmile se člun poněkud vzdálil od Titaniku, začalo volání z jednoho konce na druhý, co dělat, kam plout, a bylo zřejmé, že nikdo neví, jak se zachovat. Na dotaz: "Kdo vlastně velí tomuto člunu?" nepřišla žádná odpověď. Nakonec se všichni dohodli na tom, že velitelem bude předák topičů F. Barrett, který stál u kormidla. Ten potom určoval kurs a udržoval spojení s ostatními čluny. Ve skutečnosti ani nebylo kam plout a bylo i zbytečné se o něco konkrétního snažit. Plán byl prostý: pokud možno udržet co nejvíc člunů pohromadě a vyčkat, dokud nepřiplují záchranné lodi. Někteří z členů posádky zřejmě před tím, než opustili Titanic, něco zaslechli o tom, že se podařilo spojit se bezdrátovým telegrafem s jinými loďmi, ale konkrétně hovořili jen o Olympiku, který pluje na pomoc. Dokonce věděli, jak je daleko, a odhadovali, že dorazí kolem druhé hodiny odpoledne. Po celou dobu všichni napjatě sledovali, zda se ve tmě neobjeví světlo nějakého parníku, který by mohl zcela náhodně proplouvat poblíž a zpozorovat světelné signály záchranných člunů. Od počátku byli všichni přesvědčeni, že po rozednění budou zachráněni. Spoléhali na to, že lodi si bezdrátovou telegrafií předaly zprávu o katastrofě a připlují co nejrychleji.
Po spuštění člunu číslo 13 řady světel na palubách a okna kabin Titaniku zářily, trosečníkům vzdáleným několik set metrů nic neprozrazovalo, že by velká loď byla smrtelně zraněna - kromě jedné věci: hladina oceánu a řady světel měly být rovnoběžné, ale namísto toho nyní svíraly úhel, který jak čas plynul, se stával stále výraznějším, světla na přídi mizela pod vodou a na zádi se zvedala do výše. Mnozí v člunu pořád doufali, že děsivé naklánění lodi se v určitou chvíli zastaví, že přece jen zůstane na hladině a tak ji uvidí, až ráno první sluneční paprsky zaženou tmu. Mezi těmi, kdo si nedělali naděje, byl topič George Beauchamp, ten, který v kritickou chvíli při spouštění odřízl lana na zádi. Vyprávěl, jak mu do konce směny v kotelně zbývalo už jen patnáct minut a právě se chystal sníst ohřátou polévku, když se celá stěna zbortila, dovnitř se vevalila voda a on měl co dělat, aby proběhl vodotěsnými dveřmi, které se mu uzavřely za patami. Svoje líčení skončil povzdechem, jak by se teď hodila ta horká polévka. Jeho povzdech byl pochopitelný, neboť kotelnu opustil jen v kalhotách a tenkém tričku, a i když si později oblékl krátké sako, nyní se třásl zimou.
Když bylo zřejmé, že sklon Titaniku je už takový, že se každou chvíli může potopit, topič u kormidla dal veslařům příkaz odplout dál, i on měl obavu ze stažení člunu pod vodu, z vlny, která se vyvalí, i z možné exploze kotlů a létajících trosek. Nakonec nastala ta strašná chvíle, Titanic zmizel pod hladinou a ozvaly se zoufalé výkřiky tonoucích. "Prvním naším impulsem," napsal Beesley, "bylo vrátit se a zachránit alespoň některé z nich, ale věděli jsme, že to není možné. Člun byl zcela zaplněn a vrátit se znamenalo vystavit nás všechny nebezpečí převržení. A tak velitel člunu přikázal posádce veslovat od toho křiku pryč. Snažili jsme se zpívat, abychom na ty nešťastníky nemuseli myslet, ale nedokázali jsme to. Výkřiky, které byly zpočátku hlasité a početné, postupně utichaly jeden za druhým... Myslím, že poslední z nich se musely ozývat ještě čtyřicet minut potom, co se Titanic potopil. Záchranné vesty by udržely trosečníky nad hladinou celé hodiny, studená voda však byla příčinou toho, že křik ustal."
Když Titanic pohltily hlubiny oceánu, osádka člunu číslo 13 se snažila voláním udržet kontakt s ostatními čluny poblíž. Žádný z nich, ani člun číslo 13, neměl světlo, takže lidé neviděli ve tmě jeden druhého, nemohli signalizovat a narůstala obava, že bez světla se mohou snadno ocitnout v dráze některé z lodí spěchajících na místo katastrofy. Kolem půl čtvrté ráno někdo na přídi zahlédl na horizontu záblesk a hned nato se ozvalo vzdálené zadunění. Topič, který celou noc ležel schoulený a třesoucí se zimou pod kormidlem, se zvedl, jako když se probere ze sna, a vykřikl: "To byl výstřel z děla!" Mýlil se, byla to jedna z raket vystřelených Carpathií. To sice v tu chvíli trosečníci ještě nevěděli, ale všichni pocítili obrovské ulehčení - bylo zřejmé, že přichází pomoc. S napětím upírali zraky do míst, kde se objevil nadějný záblesk, a zakrátko se nad obzor vyhouplo světlo, poté hned pod ním druhé. Teď už bylo jasné, že připlouvá loď. Začalo horečné hledání čehokoliv, co by mohlo hořet, v tom okamžiku byli ochotni zapálit i kabáty, aby mohli neznámému parníku oznámit svou přítomnost. Nakonec někdo vytáhl z kapes několik dopisů a z nich byla rychle vyrobena improvizovaná pochodeň, kterou mával nad hlavou topič Barrett stojící na vyvýšeném místě u kormidla. Pak uviděli, jak loď zastavila, a když se natočila bokem, poznali, že je to velký osobní parník s řadami rozsvícených světel. Muži u vesel zabrali a člun k němu zamířil. S rozbřeskem přišel první závan větru. Trvalo téměř hodinu, než plně naložený člun doplul ke Carpathii, a to už vítr zesílil natolik, že se začaly zvedat vlny. Bylo velkým štěstím, že Carpathia dorazila brzy - jak prohlásil jeden z jejích důstojníků, kdyby čluny zůstaly na hladině ještě o hodinu déle, většina by se jich potopila.
Záchrannému člunu číslo 14 velel pátý důstojník Harold G. Lowe. Kolem druhé hodiny ranní, asi 150 metrů od potápějícího se Titaniku; Lowe shromáždil další tři čluny - číslo 10, 12 a skládací člun D - a i s člunem číslo 14 je všechny svázal dohromady. Asi půl hodiny poté se k nim přidal ještě člun číslo 4 a Lowe převzal velení celé této malé flotily.
Krátce nato Lowe učinil jediný organizovaný pokus o záchranu tonoucích, ke kterému oné noci došlo. Bylo jasné, že je téměř sebevražda vracet se mezi spousty o život bojujících zoufalců s pěti naloženými čluny. Proto Lowe rozhodl přemístit asi 57 osob z člunu číslo 14 do ostatních čtyř člunů a potom s nejlepšími veslaři, vybranými dobrovolníky ze všech pěti člunů, odplul na místo katastrofy.
Vzal s sebou šest mužů, pět z nich posadil k veslům, námořníka první třídy Josepha Scarrotta umístil na příď jako hlídku a sám se chopil kormidla. Lowe nebyl uhlazený lev salónů, ale ostřílený námořník a jeho jednání v dramatické atmosféře ledové noci bylo později jednou z trosečnic odsuzováno jako neurvalé a bezohledné. Slečna Minahanová, která byla se svou matkou v člunu číslo 14, při newyorském vyšetřování vypověděla: "Potom, co se Titanic potopil, se ozval strašný křik. Některé ženy prosily důstojníka Lowa, aby rozdělil osádku svého člunu mezi ostatní čluny a vrátil se zachraňovat topící. Jeho první odpověď na tyto žádosti byla: ,Měly byste být rády, že jste tady a že jste zachránily svoje vlastní životy.` Po nějaké době se jej podařilo přesvědčit, aby udělal, oč byl žádán.
Harold Lowe v New Yorku tedy vypověděl: "Čekal jsem, až se jekot a křik ztiší a lidé se unaví, a pak už jsem považoval za bezpečné se vydat mezi trosky... odveslovali jsme tam a vytáhli čtyři živé lidi. Nevím, kdo to byl... ale jeden zemřel, pan W. F. Hoyt z New Yorku. Když jsme jej dostali do člunu, uvolnili jsme mu límec, aby mohl lépe dýchat, ale naneštěstí zemřel. Když jsme ho vytáhli, byl na tom už moc špatně. Potom jsme místo potopení opustili. Obeplouvali jsme je, ale co bylo podivné, neviděli jsme tam ani jedno ženské tělo."
Námořník první třídy Joseph Scarrott v Londýně vypověděl: "Byla tma a ticho, trosky a těla se zdály být v jednom chumlu. Zahlédli jsme jednoho muže a vtáhli jej na záď člunu. Byl to cestující a zemřel krátce potom, co jsme jej naložili do člunu. Jeden ze stevardů se snažil přivést jej k životu, uvolnil jej a třel, rozhýbával mu údy, ale všechno to bylo k ničemu... Jak jsme se prodírali troskami, spatřili jsme jiného muže. Dodatečně jsem zjistil, že to byl skladník Byl na části schodiště, byl to velký kus dřeva. Klečel tam, jako by se modlil, a současně volal o pomoc. Když jsme jej uviděli, byli jsme od něj vzdáleni jako odtud tamhle k té zdi, ale bylo tam tolik trosek a těl - je mi líto, když musím říct, že tam bylo víc těl než trosek že nám trvalo dobré půl hodiny překonat tu vzdálenost a dostat se k tomu muži. Nemohli jsme veslovat, museli jsme mrtvé odstrkovat z cesty a náš člun k tomu muži protlačovat"
Lowe k tomu řekl: "... bylo obtížné se tam dostat, protože veslovat se nedalo - kvůli tělům. Bylo nutno se prodírat dopředu." Jiný námořník první třídy E. J. Buley vypověděl v New Yorku:
"Potom jsem se s Lowem v člunu číslo 14 vydal zpátky tam, kde se Titanic potopil, a vytáhli jsme zbývající živé lidi. Zachránili jsme čtyři, všichni ostatní byli mrtvi. Několik jsme jich obrátili, abychom viděli, zda ještě jsou naživu. Zdálo se, že se nikdo z nich neutopil, vypadali, jako by zmrzli. Záchranné vesty, které měli navlečeny, je držely nad vodou, ale jejich hlavy ležely ve vodě."
Po asi hodinové marné snaze nalézt na místě potopení Titaniku ještě někoho živého se Lowe rozhodl vrátit se do míst, kde zanechal čtyři k sobě přivázané záchranné čluny. Přestože pořád ještě bylo téměř úplně bezvětří, sedmý smysl zkušeného mořeplavce mu napověděl, že brzy dojde ke změně. Přikázal proto, námořníku F. O. Evansovi vztyčit stožár a napnout plachtu. V krátké chvíli byl rozkaz splněn. K vybavení každého záchranného člunu náležel stožár a plachta, ale většina posádky Titaniku, včetně důstojníků, je považovala za zbytečné. V některých případech byly z člunů vyloženy ještě před jejich spuštěním a tam, kde zůstaly, byly pokládány za přítěž sloužící jen k tomu, aby se ve tmě pletla pod nohama a překážela. Důvodem nedocenění důležitého zařízení, které při troše větru mohlo ušetřit lidem ve člunech vyčerpávající práci s vesly, byl opět fakt, že zdrcující většina příslušníků posádky s ním neuměla zacházet.
Začínalo svítat a na místě, kde Lowe zanechal čtyři čluny, nebyl ani jeden z nich. V tu dobu se již na obzoru objevila Carpathia, čluny se od sebe odpoutaly a každý z nich se snažil doplout k ní na vlastní pěst. Harold Lowe proto obrátil i člun číslo 14 směrem ke Carpathii. Vítr nadouval plachtu a Lowe s oprávněným uspokojením konstatoval, že pluje rychleji než kterýkoliv z ostatních záchranných člunů. Pak ale uviděl skládací člun D, který byl přetížen a vyhlížel zuboženě. Rozhodl se proto, že jej vezme do vleku. Z člunu číslo 14 bylo hozeno lano, skládací člun se na ně uvázal a Lowe pokračoval ke Carpathii vzdálené asi čtyři míle. Netrvalo dlouho a Lowe zpozoroval další skládací člun, který vypadal ještě hůř. Byl to člun A. Byl vzdálen asi jeden a půl míle a vypadal tak zle, že v první chvíli Lowe zvažoval, zda nemá člun D odvázat, aby byl u něj dřív, než se potopí. Pak si to rozmyslel. Dá se říct, že k člunu A dorazil právě včas, aby z něj vůbec ještě mohl někoho zachránit.

ČEKÁNÍ NA ZACHRÁNU 1.LIST

22. září 2006 v 14:49 | Miroslav Selz |  Titanic
Titanic zmizel v hlubinách, ale teprve teď tragédie oné noci vyvrcholila nepopsatelnými hrůzami, odehrávající se na hladině pokryté množstvím všemožných trosek, mezi kterými bojovaly o život stovky mužů a žen a dětí. Byl to marný boj, jak minuty ubíhaly, všichni tito nešťastníci pomalu ztráceli v mrazivé vodě síly, ledový chlad prostupoval jejich těla a jeden za druhým umírali.
Plukovník Gracie, křečovitě se držící převráceného skládacího člunu, byl jedním z těch, kdo ve svých vzpomínkách vydali autentické svědectví. Napsal: "Srdcervoucí výkřiky smrti z více než tisíce hrdel, nářek a steny trpících, kvílení vyděšených a strašlivé lapání po dechu těch, kteří se topili, nezapomene nikdo z nás do konce svých dnů. Mučivé volání o pomoc a volání Boha se k nám neslo nad černými vodami celou následující hodinu, ale jak čas uplýval, bylo slabší a slabší, až zmlklo úplně."
Vzpomínky na toto srdceryvné a zoufalé volání o pomoc zanechaly u mnoha trosečníků trvalé následky na zdraví a některým i zkrátily život. I tak tvrdý muž jako byl druhý důstojník Titaniku Lightoller, který sám prošel mnoha dramatickými situacemi a nejednou byl v nebezpečí života, dlouho potom, když psal svoje paměti, přiznal, že se vždy snažil nepřipomínat si ten strašlivý křik a prohlásil, že si je jist, že někteří z těch, kdo jej slyšeli, by stále ještě byli naživu, kdyby se jim podařilo vzpomínku na ty hrůzné okamžiky vymazat z paměti.
Víme, že kapitán Smith opakovaně megafonem vyzýval velitele spuštěných záchranných člunů, aby zůstali lodi nablízku: chtěl, aby pokud bude v člunech ještě místo, vzali další trosečníky. Tento příkaz nebyl respektován. Čluny se vzdalovaly od Titaniku jednak z obavy, že je může stáhnout pod hladinu mohutný vír, který vznikne po, potopení lodi, jednak z obavy, že při explozi kotlů je mohou zasáhnout létající trosky. Tak se stalo, že už když první lidé začali skákat z palub do vody - zpočátku to byli jen jednotlivci - jen pár se jich dostalo na nejbližší čluny, ostatní byly příliš vzdáleny. Když potom v posledních kritických minutách opustily loď stovky lidí najednou a hladinu pokryli smrtelným strachem vyděšení nešťastníci, osádky člunů se z obavy o vlastní životy strachovaly přiblížit se k této zmítající se mase.
Toto rozhodnutí bylo a je do dnešních dnů ve většině prací pojednávajících o tragédii Titaniku podrobně rozebíráno a hodnoceno. Závěry se různí. Někteří autoři je pokládají za jedině možné, i když drastické, jiní velitelům záchranných člunů vytýkají nedostatek rozhodnosti a smyslu pro povinnost. Po zvážení všech okolností lze asi odpovědně prohlásit, že alespoň v případech, kdy byly čluny poloprázdné - například v člunu číslo 7 bylo 27 lidí, v člunu číslo 6 28 lidí, v člunu číslo 8 39 lidí (podle amerických pramenů jen 28), v kutru číslo 1 12 lidí a v kutru číslo 2 26 lidí (přitom šlo o dřevěné čluny s kapacitou 65 osob a kutry s kapacitou 40 osob) - se měli o záchranu topících se nešťastníků pokusit. Jediný organizovaný pokus v tomto směru učinil pátý důstojník Lowe, a i když se rozhodl hodně pozdě, několik trosečníků přesto zachránil.
Třetí důstojník Pitman chtěl poskytnout nešťastníkům v ledové vodě pomoc, ale ženy jej nutily, aby to nedělal. Téměř všichni měli námitky. Byli jsme vzdáleni asi 300 metrů. Stevard H. S. Etches: "Pan Pitman potom přikázal veslovat zpátky k místu potopení lodi. Ženy začaly protestovat. Když jsem se chopil vesla, dvě ženy sedící přede mnou pravily: "Požádejte důstojníka, ať se nevrací. Proč máme všichni ztratit životy při zbytečném pokusu zachránit ostatní z lodi?"
Tak čluny číslo 5 a 7, které měly dohromady místo pro zhruba dalších šedesát lidí, zůstaly až do rána se složenými vesly bez pohybu na jednom místě.
Úplně opačná byla situace v záchranném člunu číslo 6, kterému velel třicetiletý kormidelník Robert Hitchens. Tam se ženy chovaly velmi statečně. Situace vypadala takto:
"Ozval se signál důstojníka - zapískání - vyzývající nás, abychom se vrátili k lodi, ale kormidelník nám přikázal přestat veslovat. Všichni jsme měli za to, že bychom se měli vrátit, ale kormidelník řekl: "Ne, my se k lodi nevrátíme, jde o naše životy, ne o jejich." Ženy proti tomu protestovaly. Já jsem jej požádal, aby nám pomohl s veslováním, a kormidlovat člun nechal některou z žen, protože byla perfektně klidná noc a nebylo k tomu třeba žádné zkušenosti. Odmítl a řekl mi, že člunu velí on a já jsem tam proto, abych vesloval. Pak se mu zdálo, že vidí světlo. Já jsem v životě hodně jachtařil, jachtu jsem měl šest let. Také jsem viděl záblesk. Kormidelník se domníval, že to může být nějaký člun, možná i bóje, a volal na sousední člun a ptal se jich, zda nevědí, jestli jsou kolem nějaké bóje. To mě šokovalo, protože to bylo zcela absurdní.
Slyšel jsem něco, co vypadalo jako jeden, dva, nebo tři dunivé zvuky a potom světla na lodi zhasla. Následoval strašlivý křik a volání o pomoc - úpění a výkřiky. Otřáslo to všemi ženami v člunu, jejichž manželé byli mezi těmi ve vodě. Nějakou dobu to trvalo a postupně sláblo. Zpočátku bylo strašné tomu naslouchat. Když se to stalo, museli jsme být vzdáleni devět set metrů. Na veslování jsme byli jen dva, člun byl těžký, s mnoha lidmi v něm, myslím, že jsme se příliš daleko nedostali. Některé ženy na kormidelníka naléhaly, abychom se vrátili. Řekl, že je zbytečné se vracet, že je tam pouze "spousta ztuhlých". Žen se to velmi dotklo."
Taktéž i Frederick Fleet ve své výpovědi potvrdil, že všechny ženy žádaly, aby se člun vrátil k místu, kde se Titanic potopil. Hitchens to ovšem nedovolil.
Krátce nato Hitchens uviděl nablízku člun číslo 16 a volal na něj, aby se přiblížil. Po dalším Hitchensově pokřikování člun číslo 16 skutečně připlul a Hitchens dal hned příkaz, aby byly oba čluny svázány lanem, což se stalo. Poté přikázal, aby byla složena vesla a čluny zůstaly v klidu. V člunu číslo 16 stál na příčné lavici muž oblečený pouze v bílém pyžamu. Zdál se být úplně ztuhlý zimou a paní Brownová na něj zavolala, aby raději vesloval a rozproudil si krev. To ovšem vyvolalo velkou nelibost kormidelníka Hitchense, která se ještě zvýšila, když paní Brownová a další začali pociťovat nepříjemný chlad vanoucí z ledového pole a dožadovali se, aby mohli pokračovat ve veslování a tím se zahřáli. Protože v člunu 16 bylo několik mužů, někdo z člunu číslo 6 zavolal: "Určitě můžete postrádat nějakého muže, když jich tam máte tolik!" Nato přeskočil do člunu číslo 6 topič, stále ještě pokrytý uhelným prachem a třesoucí se zimou. Protože byl oblečen jen v slabém tričku, paní Brownová jej omotala svou sobolí štólou, podala mu veslo a požádala jiného muže, aby oba čluny od sebe odvázal. Kormidelník Hitchens spustil kravál a bylo zřejmé, že se zvedá, aby tomu zabránil. Trpělivost rozhodné Molly Brownové však už byla vyčerpána. Vykřikla na Hitchense, že pokud se hne, bude vyhozen z člunu. Někdo jí položil ruku na rameno, aby ji uklidnil, ale jak později vyprávěla s jistou dávkou jí vlastního humoru, nebylo toho třeba, protože věděla, že kormidelník je tak ochromen strachy, že stačilo, aby se k němu přiblížila, a určitě by spadl do vody hrůzou sám. Hitchensovo odsouzeníhodné chování v té době dosáhlo vrcholu. Vsugeroval si obavu, že jakýkoliv pohyb uvolní vypouštěcí zátku ze dna a člun zaplaví voda. Začal urážlivě pokřikovat, konkrétně na paní Meyerovou, cestující I. třídy, která nastoupila do člunu až po dlouhém přesvědčování a jejíž manžel zůstal na Titaniku. Topič, který přišel z člunu číslo 16, na to reagoval tím, že jej ostře upozornil, zda ví, že mluví s dámou. Od té chvíle Hitchens konečně zmlkl a vesla opět zabrala.
Nad ránem se ukázalo na obzoru světlo. První je zpozorovala mladá Angličanka, která téměř po celou dobu nepřetržitě veslovala. Vykřikla v domnění, že vidí na obloze blesk. "To byla padající hvězda," ozval se pesimistický hlas delší dobu mlčícího kormidelníka Hitchense. Ale když se poněkud rozjasnilo, bylo už nepochybné, že na dohled je loď, která pravděpodobně zastavila. Vzdálenost se zdála příliš velká pro pomalý a neohrabaný člun, ale přes výhrady, které měl Hitchens, se unavení trosečníci s novou energií opět opřeli do vesel.
Když se na dohled objevila Carpathie, nařídil, že se máme nechat jen unášet. Když jsme se přiblížili ke Carpathii, Hitchens odmítl obeplout ji na závětrnou stranu, protože by to znamenalo pobýt déle na teď už neklidném moři, a proto jsme museli podstoupit obtížný výstup z člunu."
Po spuštění záchranného člunu číslo 3 se nikdo z jeho osazenstva - šlo téměř výlučně o cestující první třídy - nechtěl příliš vzdalovat od Titaniku: všichni se cítili poblíž obrovité lodi bezpečnější, nevěřili, že by se mohla potopit, domnívali se, že nebezpečí není tak vážné a že se nakonec vrátí zpět na palubu. Ale jak ubíhal čas, kontury lodi jako by se zmenšovaly, světla mizela a příď se ztrácela pod vodou. Teprve teď se veslaři opřeli do vesel a trosečníci byli vyzváni, aby pod lavicemi a ve všech koutech hledali svítilnu. Nikde nebyla, stejně tak chyběla voda, alkohol, suchary, v člunu nebylo nic, čím by se mohli udržet naživu v případě, kdyby měli dlouhou dobu zůstat bez pomoci na hladině oceánu. Ve vybavení záchranných člunů potravinami, nápoji i dalšími nezbytnými věcmi jako kompasy, svítilnami, signálními raketami, byla situace katastrofální. Žádný člun neměl být spuštěn bez tohoto vybavení. Přesto většina z nich opouštěla loď, aniž byly opatřeny základními prostředky k přežití. Ani muži v člunu číslo 3, přestože v něm podle britských pramenů bylo 15 členů posádky, neuměli zacházet se záchranným člunem a neznali navigaci. Nic nevěděli o postavení hvězd, ani dva z nich nebyli schopni koordinovaně veslovat, dvě vesla dokonce brzy ztratili, a protože nedokázali manévrovat, nezbylo jim než je nechat uplavat. Přitom všichni - ve všech záchranných člunech - měli obrovské štěstí, že oceán byl klidný. Co by se stalo při silnějším větru a vlnobití, si raději nikdo ani nepředstavoval.
V místech, kde se potápěl Titanic, už bylo vidět jen jedno světlo - bezmocnou svítilnu upevněnou na stožáru. Jinak vše zahalovala tma a proti hvězdné obloze se rýsovala zvedající se záď. Pak přišel strašlivý nářek topících se lidí.
V mnoha případech byli cestující nanejvýš nespokojeni s jednáním a námořnickou nezkušeností členů posádky, s nimiž se ocitli v záchranných člunech. Slova tvrdé kritiky byla později pronášena v rozhovorech s novináři, objevovala se v písemných vzpomínkách a zejména v podrobných výpovědích učiněných v New Yorku před vyšetřovacím podvýborem senátora Smithe.


ČLUNY 4.LIST

22. září 2006 v 14:47 | Miroslav Selz |  Titanic
Ve 2 hodiny 5 minut se kapitán Smith naposled objevil ve dveřích radiotelegrafické kabiny. Zastřeným hlasem pravil: "Muži, svoji povinnost jste splnili. Víc udělat nemůžete, opusťte kabinu. Od této chvíle se každý stará sám o sebe, učiňte tak i vy. Vaše povinnosti skončily. Je to v tuto chvíli jediné, co zbývá. Každý sám za sebe!" Otočil se a odešel.
Oba radisté však s odchodem nespěchali. Protože příkon elektrického proudu klesal, přichystali svíčky pro případ, že by světlo zhaslo, a připravili přechod na nouzový zdroj. Toto opatření se nakonec ukázalo zbytečné, neboť dodávka elektrického proudu byla přerušena teprve několik minut před potopením lodi. Zatímco starší radista Jack Phillips zůstal u aparatury a dál vysílal volání o pomoc, údaje o pozici lodi a o situaci, ve které se loď nachází, Harold Bride se odebral do ložnice vyzvednout uložené peníze. O tom, co se dělo potom, napsal: "Při návratu jsem našel topiče nebo přikladače uhlí, jak se opatrně snaží sebrat panu Phillipsovi jeho záchrannou vestu. Okamžitě následovala skrumáž, ve které jsme byli zamícháni všichni tři. Je mi líto, že musím říct, že nakonec jsme odešli příliš rychle a nestačili toho muže vzít s sebou, a bezpochyby se v radiotelegrafické kabině potopil i s lodí tak, jak jsme jej tam zanechali… Uslyšeli jsme, jak se přes člunovou palubu přelévá voda, a pan Phillips řekl: "Pojďme, zmizme odtud. "Opustili jsme kabinu a vyšplhali jsme se na střechu palubní nástavby s kabinami důstojníků."
Po odchodu z radiotelegrafické kabiny kapitán Smith procházel člunovou palubu, a jak potkával členy posádky, říkal jednomu po druhém, že od této chvíle se každý stará sám o sebe. Konec byl velmi blízko a kapitán zbavoval své muže další odpovědnosti a povinnosti a dával jim v hodině dvanácté poslední příležitost pokusit se ještě něco udělat - i když, jak sám dobře věděl, s mizivou nadějí pro svoji záchranu. Když zahlédl na střeše důstojnických kabin několik námořníků, vrchního důstojníka Wilda, prvního důstojníka Murdocha a druhého důstojníka Lightollera, zavolal na ně: "Splnili jste svoji povinnost, chlapci. Teď se postarejte o sebe!"
Osm hudebníků lodního orchestru s navlečenými záchrannými vestami do této chvíle neopustilo místo, které před více než hodinou zaujali na člunové palubě u vchodu na Velké schodiště. Po celou tu dobu neúnavně hráli melodie, které dříve přispívaly k pocitu pohody a bezstarostnosti, teď pomáhaly překonat neklid a zahnat svíravé pocity narůstajícího strachu. Lawrence Beesley napsal: "Tu noc bylo zaznamenáno mnoho statečných činů, ale žádný statečnější než ten, který vykonalo oněch několik mužů hrajících minutu za minutou, zatímco loď klesala níž a níž a moře stoupalo k místu, kde stáli. Hudba, kterou hráli, se stala jejich vlastním rekviem a dávala jim právo být zapsáni na seznam věčné slávy." V tutéž dobu, kdy kapitán Smith dával posádce svolení k opuštění lodi, dal kapelník Wallace Henry Hartley znamení. Skončil svižný ragtime a ozvaly se vznešené tóny episkopální hymny Podzim. Majestátně se nesly nad opuštěnými palubami největší lodi světa nezadržitelně se nořící do černé hlubiny.
Když bylo po druhé hodině ranní zrušeno omezení bránící dosud mužům ze třetí třídy v přístupu na člunovou palubu, vyvalil se z podpalubí velký dav, včetně mnoha žen, které až do této chvíle zůstávaly se svými manžely, bratry a známými. Jak se začala mořská voda přelévat přes přední část člunové paluby, část zoufalých emigrantů ustupovala dál na záď. Mnoho jich ale rezignovalo, buď už neměli sil, nebo pochopili, že každá snaha o záchranu je stejné marná. Muži, ženy, děti, staří i mladí, katolíci i protestanti, všichni se odevzdaně připravovali na smrt. Sen o Novém světě se rozplynul v hukotu stoupající vody a mumlání modliteb.
Na zádi, kde se již před nějakou dobou soustředil velký počet cestujících třetí třídy, byla situace stejná. Desítky lidí klečely na kolenou na naklánějící se palubě a mezi nimi procházeli dva duchovní, anglikánský reverend Thomas R. D. Byles a německý katolický farář, udělovali rozhřešení a nabádali k poslední modlitbě.
Byli však jedinci, kteří se stále ještě nechtěli vzdát ani té poslední špetky naděje. Sedmnáctiletý Jack Thayer se svým novým přítelem Miltonem Longem se již před nějakou dobou dohadovali, zda je čas skočit do moře. Thayer byl pro, věřil, že se jim podaří doplavat k některému ze záchranných člunů, jejichž obrysy se matně rýsovaly ve vzdálenosti několika set metrů od potápějící se lodi. Milton Long, který zdaleka nebyl tak dobrý plavec jako Jack Thayer, chtěl ještě počkat. Zůstávali tedy zatím na člunové palubě připraveni opustit loď v okamžiku, kdy situace začne být kritická. V tu dobu Thayerovu pozornost upoutal muž, který přiložil k ústům plnou láhev ginu a naráz ji vypil. Thayer si pomyslel: "Jestli se odtud dostanu, tak toho člověka už určitě neuvidím." K jeho velkému překvapení byl neznámý ctitel ginu jedním z prvních zachráněných, které o pár hodin později zahlédl na palubě Carpathie.
Jak vnikaly do podpalubí tisíce tun mořské vody, Titanic se sice nořil přídí pod hladinu, ale byl to pozvolný proces, trvající již více než dvě hodiny. Zhruba ve 2 hodiny 15 minut však došlo k prudkému zvratu ohlašujícímu neodvratný konec. Příď náhle poklesla, loď se znatelně posunula dopředu a přes její přední část se začala valit mohutná vlna. Titanic v tom okamžiku připomínal obrovskou ponořující se ponorku. Zatímco záď se pomalu zvedala, spousty vody se přelily přes příďovou nástavbu, zaplavily můstek, střechy důstojnických kabin, odnesly oba skládací záchranné čluny, z nichž člun A byl stále ještě připojen k závěsným lanům, a postupovaly dál po obou stranách člunové paluby. Vlna smetla do moře kapitána Smithe, který byl ještě pár vteřin před tím viděn na můstku, stále s megafonem v ruce, i vrchního důstojníka Wilda, prvního důstojníka Murdocha, šestého důstojníka Moodyho i osm členů orchestru a mnoho dalších členů posádky a cestujících. Se vší určitostí byli mezi nimi i major Archibald Butt a John Jacob Astor.
Voda zalévající člunovou palubu přinutila k horečné činnosti a ke konečnému rozhodnutí i řadu těch, kteří až do této chvíle vyčkávali. Když se objevila, Jack Thayer a Milton Long stáli u zábradlí na úrovni druhého komínu. Thayer vzpomínal: "Cítil jsem, že se loď sune dopředu a do vody v úhlu asi patnácti stupňů. Tento pohyb s vodou hrnoucí se k nám provázelo dunivé burácení s větším počtem tlumených explozí. Bylo to jako stát pod ocelovým železničním mostem, po kterém přejíždí rychlík, dohromady s hlukem válcovny železa a rozbíjením hromady porcelánu… Long a já jsme vyskočili na zábradlí. Nedali jsme jeden druhému žádný vzkaz rodinám, protože jsme nevěřili, že se z toho dostaneme. Long přelezl zábradlí, zatímco já jsem se na ně posadil. Držel se zábradlí rukama a visel dolů, když ke mně zvedl hlavu a řekl: "Jdeš také, hochu, že ano? " Odpověděl jsem: "Jdi, v minutě budu u tebe. " Pustil se, sklouzl dolů podél boku lodi a už jsem jej nikdy neviděl. Téměř ihned po něm jsem skočil i já. Celá tato závěrečná fáze trvala velmi krátce, a když jsme opouštěli loď, byli jsme asi deset metrů nad hladinou. Long byl po celou dobu naprosto klidný a dokázal se ovládat až do konce." Milton Long, který dopadl do vody těsně vedle lodního boku, byl zřejmě okamžitě uchvácen proudem, který se hrnul do zaplavovaných prostorů paluby A. Jack Thayer tím, že se vší silou odrazil od zábradlí, se dostal dál a těch pár metrů mu zachránilo život. Šok z ledové vody jej nakrátko připravil o dech. Když se vzpamatoval, začal usilovně plavat dál od lodi. Za chvíli, nadnášen záchrannou vestou, se otočil a podíval se na Titanic. V písemném prohlášení, které sepsal hned po přistání Carpathie v New Yorku a které dal k dispozici tisku, uvedl: "Loď se zdála být obklopena září a vystupovala z tmavé noci, jako kdyby hořela. Pozoroval jsem ji. Nevím, proč jsem neplaval dál. Byl jsem fascinován a jako připoután na místě." Když se krátce nato Titanic potopil, vířící voda stáhla Jacka Thayera pod hladinu. Vynořil se a za okamžik se znovu ocitl pod vodou. Ale vyplaval podruhé, otevřel oči a uviděl, že je uprostřed spousty trosek. Na dosah ruky od něj se nacházel skládací člun B, který byl odplaven z člunové paluby a skončil na hladině dnem vzhůru. Už na něm bylo několik mužů a jeden z nich pomohl Thayerovi nahoru.
Příď již zmizela pod hladinou a pod vodou byla i pata prvního komínu. Pod obrovským tlakem způsobeným mnohastupňovým nakloněním povolila ocelová lana, jimiž byl komín ukotven, načež se obr vážící desítky tun odlomil a padl do vody v nejtěsnější blízkosti skládacího člunu, kterého se Lightoller přidržoval. Pád komínu rozbouřil hladinu natolik, že skládací člun byl vržen do vzdálenosti téměř třiceti metrů. Znamenalo to ovšem tragédii pro spoustu trosečníků, kteří v záchranných vestách bojovali o život právě v místech, kam komín dopadl. Nikdy nikdo nezjistil, kolik jich v jedné sekundě zahynulo. Je ale nepochybné, že mezi nimi byl i multimilionář John Jacob Astor. Jeho tělo, které za několik dnů vylovila záchranná loď MacKay-Bennett, bylo úplně rozdrceno a pokryto vrstvou sazí.
Potápějící se Titanic byl stále ještě osvětlen. Na té části, která se dosud nacházela nad vodou, svítily do noci řady kabinových oken, světla na promenádních palubách i světla na hlavních stožárech. Dokonce i pod hladinou probleskovala fantasmagorická záře. Sklon lodi už dosáhl pětačtyřiceti.stupňů a parník se stále rychleji převažoval přední polovinou svého obrovského trupu dolů, zatímco zadní část se zvedala, tři mohutné šrouby už byly vysoko nad vodou. Náhle všechna světla zhasla a loď se propadla do tmy. Za okamžik se ještě jednou rozzářila oslnivým zábleskem a poté zhasla nadobro. Současně se ozval dunivý rachot vycházející z podpalubí. Na palubě dna lodi se utrhly těžké parní stroje a kotle, padaly dolů k lodní přídi a prorážely přepážky vodotěsných komor. Odlehčená záď se začala prudce zvedat, zatímco příď, kde se nyní k tisícům tun mořské vody přidala ještě obrovská hmotnost sesunutých strojů a kotlů, se stejně rychle ponořovala. Tragédie velké lodi se završovala. Cestující třetí třídy Carl Jansen, který byl stále ještě na její palubě, vzpomínal: "Najednou jsme se ocitli ve tmě… Několik minut jsem se této změně nemohl přizpůsobit. Byl jsem jako omráčený a nemám jasnou představu, co se potom stalo nebo jak dlouhá doba uplynula. Náhle jsem uslyšel jekot a křik z prostřední části lodi. Lidé se kolem mne hnali k zádi, a když jsem začal také utíkat, uvědomil jsem si, že loď jde velmi rychle dolů… Udeřila mě vlna a přepadl jsem přes palubu."
Lawrence Beesley, který se zachránil v člunu číslo 13, napsal: "Byl to zčásti rachot, zčásti sténání, zčásti tříštivý lomoz a zčásti náraz, ale ne náhlé dunění jako při explozi, jak těžké stroje padaly dolů, ozývalo se to postupně několik vteřin, možná patnáct až dvacet… Byl to hluk, který předtím nikdo neslyšel a nikdo by ho už nechtěl slyšet, byl omračující a ohromující."
Když rachot a lomoz konečně ustal, zadní část Titaniku čněla téměř kolmo nad hladinu. Lady Duff-Gordonové připomínala černý prst ukazující k obloze, radiotelegrafistovi Haroldu Bridovi kachnu, která se potápí, jinému trosečníkovi v záchranném člunu obrovskou velrybu nořící se do vody hlavou napřed. Náhle se svisle stojící záď pootočila mírně doleva a začala se klonit zpátky k hladině, až se ustálila v úhlu asi sedmdesáti stupňů. Pak se pomalu nořila pod hladinu. Voda oblévající boky a nástavby klokotala a pěnila. Toto děsivé divadlo sledoval ze vzdálenosti necelých dvaceti metrů ze skládacího člunu A cestující třetí třídy August Wennerstrom. Vypověděl: "Bylo to strašné, ale současně nádherně dramatické způsobem, který nejsem schopen popsat" Když se Wennerstrom podíval nahoru, uviděl muže, který se spouštěl po provaze podél jedné strany stotunového kormidla. Obrovská loď se potápěla tak pomalu, že i když byl skládací člun A v její těsné blízkosti, Wennerstrom nezaregistroval ani v nejmenším následky víru, kterého se děsili jak všichni cestující, tak i členové posádky.
Na pár vteřin Titanic znehybněl, alespoň tak se to jevilo těm, kteří poslední minuty jeho života sledovali z nepříliš vzdálených záchranných člunů, a hned nato se záď znovu zvedla k obloze. Pak začala stále rychleji zajíždět pod hladinu. Netrvalo dlouho a voda se zavřela i nad zadním vlajkovým stožárem. Třetí důstojník Pitman v člunu číslo 5 se podíval na hodinky: byly 2 hodiny 20 minut ráno 15. dubna 1912. Agónie největší a nejkrásnější lodi na světě, nejdokonalejšího parníku, který člověk postavil, aby pokořil oceán, skončila. Oceán zvítězil.

ČLUNY 3.LIST

22. září 2006 v 14:46 | Miroslav Selz |  Titanic
Spouštění člunu číslo 13 však provázela nezáviděníhodná dobrodružství a chybělo málo, aby skončilo katastrofou. Zpočátku se vše zdálo v pořádku. Člun klesal metr za metrem, bylo slyšet, jak lana vrzají při průchodu kladkovými bloky, zezdola volali nahoru na muže u ramen jeřábu "Spustit záď!" a "Spustit příď!" podle toho, který konec člunu se dostal níž, a "Spouštět celý!", když byl člun v rovině. Člun se zátěží šedesáti lidí zvolna klesal podél mohutného boku Titaniku a míjel řady osvětlených oken opuštěných kabin a salónů. Praxe, na kterou pod tlakem okolností důstojníci Titaniku přistoupili - to jest spouštět že značné výšky čluny už plně obsazené nebyla ověřena a bylo velkým úspěchem, že se během záchranných prací ani jeden z nich nepřevrátil, nerozlomil a že vydržely i lana a jeřáby. Bylo skutečné štěstí, že šlo o čluny moderní konstrukce a nové bylo i celé spouštěcí zařízení se silnými lany. Důstojníci a námořníci si však byli po celou dobu hrozícího nebezpečí vědomi a jejich nervy byly bezesporu napjaty stejně jako přetížená spouštěcí lana.
Na levé straně byl spouštěn kutr číslo 2, zavěšený na předním spouštěcím jeřábu. Na příkaz kapitána Smithe převzal jeho velení čtvrtý důstojník Boxhall. Než začaly do člunu nastupovat ženy s dětmi, povšiml si druhý důstojník Lightoller, že už je plný mužů, cestujícím postávajícím kolem se zdálo, že jsou to povětšinou topiči. Lightoller se rozčilil, namířil na ně revolver, a začal křičet: "Vypadněte, vy mizerní zbabělci! Nejraději bych vás všechny hodil přes palubu!" Cestující první třídy paní Douglasová, která incident sledovala, později vyprávěla, jak po Lightollerově výbuchu "vylézala na palubu pěkná šňůra mužů". Teprve potom začaly člun obsazovat ženy s dětmi. Do člunu nastoupilo asi 25 žen, cestující Ibrahim Youssef s manželkou a s dvěma dětmi, Boxhall a tři členové posádky. Potom dal první důstojník Murdoch pokyn k jeho spuštění.
Druhý důstojník Lightoller se naposled podíval do šachty nouzového schodiště spojujícího člunovou palubu s palubou C a zhrozil se. Voda stoupala tak rychle, že mu bylo okamžitě jasné, že čas, který Titaniku zbývá, lze už počítat na minuty. Otočil se a spěchal ke spouštěcím jeřábům, co nejrychleji bylo třeba naložit a dostat na hladinu poslední dva záchranné čluny. Jen na chvíli se zastavil u skupinky mužů shromážděných uprostřed člunové paluby. U hromady vaků s lodními dokumenty stál hospodář McElroy, jeho dva pomocníci Barker a Denison a spolu s nimi lodní lékař dr. O´Loughlin a mladší lékař dr. Simpson. Lightoller už dávno odložil svůj plášť, nyní měl na sobě jen pyžamo a přes něj kalhoty a svetr. I když bylo velmi chladno, na čele mu vystupovaly kapky potu, neboť téměř dvě hodiny byl v jednom kole. Za situace, kdy se hospodář i ostatní zimomřivě choulili, připadl nenapravitelnému vtipálkovi dr. Simpsonovi pohled na rozehřátého druhého důstojníka natolik komický, že i tváří v tvář neodvratné záhubě si neodpustil, aby nezavolal: "Ahoj, Lighte, je ti teplo?" Pak už bylo řečeno pouze jedno slovo: "Sbohem!" a muži si mlčky podali ruce. Hned nato Lightoller odešel k spouštěcím jeřábům.
Po celou dobu, kdy byly na levé straně člunové paluby spouštěny záchranné čluny, druhý důstojník Lightoller nekompromisně trval na tom, aby byly obsazovány pouze ženami a dětmi. I v případech, kdy čluny opouštěly palubu, aniž byly plně obsazeny, Lightoller nedovolil mužům z řad cestujících nastoupit - jedinou výjimku učinil u majora Peuchena, ale jen proto, že jej potřeboval na místo, pro které neměl člena posádky. Tuto skutečnost Lightoller vysvětloval tím, že předpokládal, že čluny budou doplněny po spuštění na vodu ženami a dětmi z nižších palub, které do nich nastoupí z dveří lodních můstků.
Na pravé straně člunové paluby, kterou měl na starosti první důstojník Murdoch, byla situace skutečně odlišná. Tam do záchranných člunů nastoupil i značný počet mužů. Proč jim to bylo dovoleno? Byl rozdíl v postupu na levé a pravé straně lodi dán jen strohostí druhého důstojníka Lightollera a naopak benevolencí prvního důstojníka Murdocha? Tato otázka byla po katastrofě ještě akcentována řadou manželek a příbuzných mužů, kteří se do člunů vzhledem k Lightollerovu postupu nedostali a zahynuli. Lightoller byl obviňován, že jednak spouštěl čluny raději poloprázdné, než by do nich nechal nastoupit muže (např. člun číslo 6 s 28 osobami nebo člun číslo 8 s 39 osobami, přitom šlo o čluny s kapacitou 65 osob), a že nakonec se v člunech zachraňovali příslušníci posádky, kteří se do nich dostávali zavrženíhodným způsobem, například tím, že se vydávali za veslaře, a pak nevěděli, jak vzít veslo do ruky, nebo že se ukryli pod člunové lavice nebo do člunů skákali z palub během jejich spouštění, přičemž zraňovali a ohrožovali na životě ženy a děti v člunech. Tak si zachránila život spousta zbabělců, zatímco mnoho vynikajících a statečných mužů z řad cestujících muselo zahynout.
Mezi jednou a druhou hodinou ranní 15. dubna 1912, kdy byla spuštěna většina záchranných člunů Titaniku, zaplňovaly obrovský prostor jižně od Nového Foundlandu desítky, možná stovky signálů vysílaných řadou lodí odpovídajících na zoufalé volání o pomoc znovu a znovu vyťukávané Jackem Phillipsem. Lodi příliš vzdálené na to, aby mohly s Titanikem navázat přímé spojení, byly informovány těmi, které byly blíž, a tak se okruh neustále rozšiřoval. Stanice na mysu Race předala zprávu o srážce největšího parníku na světě dál do vnitrozemí.
Od okamžiku, kdy ji na střeše obchodního domu Wanamaker v New Yorku zachytil mladý radista David Sarnoff, šířila se jako lavina po celých Spojených státech a Kanadě. Deníky radistů v radiotelegrafických kabinách mnoha nákladních i osobních parníků zaznamenávaly minutu za minutou průběh děsivé námořní tragédie:

1:00 Titanic odpovídá Olympiku a udává svoji pozici.
1:02 Titanic volá Asian a žádá o okamžitou pomoc. Asian hned
odpovídá a zaznamenává pozici Titaniku. Je předána kapitánovi,
který instruuje radistu, aby požádal Titanic o její opakování.
1:02 Virginian volá Titanic, ale nedostává odpověď. Mys Race žádá
radistu Virginianu, aby oznámil svému kapitánovi, že Titanic
narazil na ledovou horu a potřebuje okamžitou pomoc.
1:10 Titanic volá Olympic: "Srazili jsme se s ledovcem. Potápíme se
po přídi. Připlujte, jak nejrychleji můžete." Následuje pozice.
1.10 Titanic znovu Olympiku: "Kapitán žádá, abyste připravili čluny.
Jaká je vaše pozice?"
1:15 BalticCaronii: "Prosím, oznamte Titaniku, že k němu plujeme."
1:20 Virginian slyší, jak mys Race informuje Titanic, že mu Virginian
pluje na pomoc ze vzdálenosti 170 mil severně od něj.
1.25 Caronia sděluje Titaniku, že mu pluje na pomoc Baltic.
1:25 Olympic udává Titaniku svoji pozici a ptá se: "Plujete nám v jižním
kursu vstříc?" Titanic odpovídá: "Dáváme ženy do záchranných
člunů"
1:27 Titanic oznamuje všem: "Dáváme ženy do člunů."
1:30 Titanic opakuje Olympiku: "Cestující nastupují do člunů."
1:35 Olympic se ptá Titaniku, jaké má počasí. "Jasno a klidno,"
odpovídá Titanic.
1:35 Baltic slyší Titanic: "Voda vniká do strojovny."
1:35 Mount Temple slyší, jak se Frankfurt ptá: "Jsou kolem vás už
nějaké čluny?" Žádná odpověď.
1:37 Baltic sděluje Titaniku: "Spěcháme k vám."
1:40 OlympicTitaniku: "Zapaluji co nejrychleji pod všemi kotly."
1.45 Mys Race žádá Virginian: "Prosím, řekněte vašemu kapitánovi
toto: ,Olympic pluje plnou rychlostí k Titaniku, ale jeho pozice je
40.32 S, 61.18 Z. Vy jste Titaniku daleko blíž. Titanic již odesílá
ženy v člunech a říká, že má klidné a jasné počasí. Olympic je
jedinou lodí, kterou jsme slyšeli oznamovat, že pluje Titaniku na
pomoc. Ostatní od něj musí být příliš vzdáleny.
1.45 Poslední signál Titaniku zachycený Carpathií: "Strojovna je
zaplavena až po kotle."
1:45 Mount Temple slyší, jak Frankfurt volá Titanic. Žádná odpověď.
1:47 Caronia slyší Titanic, ale signál je tak slabý, že mu není rozumět.
1:48 Asian slyší, jak Titanic vysílá SOS. AsianTitaniku odpovídá, ale
sám odpověď nedostává.
1:50 Caronia slyší, jak Frankfurt volá Titanic. Podle udávané pozice je
v době vysílání prvního SOS vzdálen od Titaniku 172 mil.
1:55 Mys Race sděluje Virginianu: "Neslyšeli jsme Titanic už asi půl
hodiny. Možná už nemá elektřinu."
2:00 Virginian slyší Titanic velmi slabě, síla jeho signálu se podstatně
snížila.
Jen na lodi, která stála Titaniku poblíž, neslyšeli po celou tu dobu nic. Její radista spal, neboť ho nikdo neprobudil.
Po zaplavení kotelny číslo 5 se v dalších čtyřech kotelnách směrem k zádi lodi topiči ze všech sil snažili udržet tlak páry, aby mohla pracovat čerpadla a aby byla zachována dodávka elektrického proudu - tma na obrovské lodi za situace, kdy na její palubě i po odplutí většiny záchranných člunů stále zůstávalo kolem osmi set cestujících, by způsobila zmatek a paniku. Mnoho z těchto mužů nemělo v době, kdy došlo ke kolizi, službu a před tím, než jim bylo nařízeno nastoupit do kotelen, zahlédli na člunové palubě přípravy ke spouštění člunů, nástup žen a dětí i to, jak první záchranné čluny odplouvaly. Bylo jim tedy jasné, že situace je mimořádně vážná, a o tom, co viděli, informovali i svoje druhy. Přesto sestoupili hluboko do podpalubí, do nejohroženějšího prostoru, a pracovali až do poslední chvíle.
Bojovali však v bitvě, ve které nakonec museli nevyhnutelně podlehnout. Vodotěsné přepážky sice obrovské tlaky vody nahromaděné v příďovém prostoru zadržovaly, ale nazelenalý živel si dokázal cestu najít. Kolem jedné hodiny 20 minut začala voda pronikat mezi ocelovými pláty podlahy kotelny číslo 4. Rychle jí přibývalo, přestože pumpy pracovaly naplno. Nezbývalo než i v této komoře uhasit ohně v topeništích a opustit ji. Jako poslední se po nouzovém žebříku vyšplhal topič Getirge Cavell, voda mu už sahala po pás. Teď se začalo s děsivou neodvratností dít to, co předvídal konstruktér Thomas Andrews: jak se při zaplavení předních komor příď lodi ponořovala, voda se přelévala přes horní okraje vodotěsných přepážek a bezprostředně ohrožovala i poslední tři komory kotelen. Dokud tam však pod kotly hořely ohně, mohly pracovat generátory a jen díky tomu i na naklánějících se palubách stále svítila světla. Statečnost a obětavost těch několika desítek topičů, kteří v nejzazších kotelnách vytrvali na svých místech do poslední chvíle, byla obdivuhodná a vyniká o to víc, když si uvědomíme, že to nebyli námořníci, ale jen tvrdě pracující dělníci, najímaní od plavby k plavbě.
Ve 2 hodiny 5 minut přišel na levé straně člunové paluby na řadu skládací člun označený písmenem D. K jeho spuštění měl posloužit první v řadě jeřábů uvolněný po spuštění kutru číslo 2. Člun D byl přisunut k okraji paluby, jeho plátěné boční stěny vztyčeny a upevněny vzpěrami i zavěšení na ramena jeřábu se podařilo zvládnout rychle a druhý důstojník Lightoller jej mohl začít obsazovat ženami a dětmi. Objevila se však zcela nepředvídaná potíž, o které Lightoller v New Yorku vypověděl:
"V případě posledního člunu, který jsem vypravoval - byl to úplně poslední člun, který opustil loď, jsem měl mimořádné těžkosti: nebylo dost žen, které by do něj nastoupily. Když už byly všechny ostatní záchranné čluny odeslány, přešli jsme na příď ke skládacím člunům… Potom jsem volal na ženy, ale žádné tu nebyly. Někdo řekl: "Ženy tu nejsou." Přitom to bylo na člunové palubě, kde se nacházely záchranné čluny, takže se předpokládalo, že se tam ženy shromáždí..."
Spuštění člunu D se protahovalo, neboť Lightoller stále čekal, až se shromáždí dostatečný počet žen. Přicházely pomalu, jednotlivě nebo v malých skupinkách. Přišlo ještě několik dalších žen, a když jich bylo i s dětmi v člunu kolem čtyřiceti, dal Lightoller příkaz ke spuštění. V tom okamžiku se objevil vrchní důstojník Wilde. "Nastupte do toho člunu, Lightollere," řekl. "V žádném případě," odsekl druhý důstojník a skládací člun D začal zvolna klesat.
Bylo několik minut po druhé hodině ranní. Titanic se naklonil na levobok a jeho příď se ponořovala stále hlouběji. Velkými kulatými okny na palubě C proudila voda a zaplavovala řady opuštěných přepychových kabin I. třídy. V prázdných salónech, jídelnách a halách stále zářily křišťálové lustry, visící nyní v podivných, nepřirozených úhlech, a tam, kde ještě před čtyřmi hodinami trávily čas v zábavě a nejlepším rozmaru stovky mužů ve smokincích a žen ve večerních toaletách, se rozhostilo ticho. Na dlouhých chodbách se jen občas ozvaly spěšné kroky některého z členů posádky nebo cestujícího směřujícího na otevřenou člunovou palubu. Loď byla tak obrovská, že i když v tuto dobu na jejích palubách ještě zůstávalo kolem osmi set cestujících a šesti set padesáti členů posádky, celé velké prostory se zdály liduprázdné. Ani na člunové palubě, která byla tím nejpřirozenějším místem pro všechny, kdo hledali záchranu, nebylo mnoho lidí - viděli jsme, jaké potíže měl Lightoller při obsazování skládacího člunu D. Stovky cestujících, především třetí třídy, ale i značný počet příslušníků posádky, měly strach opustit loď. Instinktivně se stahovali od zábradlí palub do prostor ozářených světlem, děsil je pohled na tmavou nevlídnou hladinu ledového oceánu, do poslední chvíle doufali, že se situace nějak vyřeší, že připlují lodi, které určitě spěchají Titaniku na pomoc. Většině z nich, opět zejména cestujícím třetí třídy, nikdo přesně neřekl, co mají dělat - jak jim mohli pomoct k záchraně námořníci, kteří věděli, že čluny pojmou jen část trosečníků. A tak nakonec bylo jediným východiskem buď do posledního momentu čekat na zázrak, nebo se vrhnout do ledové vody. Většina dala přednost první alternativě, a když se Titanic přední částí stále víc ponořoval, hledali záchranu na jeho zádi. A protože téměř všichni nakonec zahynuli, je jen málo známo o tom, co se v těchto prostorách dělo poslední minuty před tím, než loď zmizela pod hladinou.
Ve 2 hodiny 10 minut nahlédl jeden ze stevardů do kuřáckého salónu I. třídy na palubě A. Ve velké nádherně vybavené místnosti stál osamělý Thomas Andrews, ruce zkříženy na prsou, s pohledem upřeným do prázdna. Na hracím stolku ležela jeho záchranná vesta. Stevard, který jako všichni členové posádky slavného konstruktéra znal a vážil si ho, k němu přistoupil a ve snaze přimět jej alespoň k pokusu o záchranu pravil: "Pane Andrewsi, ani to nezkusíte?" Thomas Andrews však v posledních dvou hodinách již všechnu svoji energii vydal a zkáza Titaniku, jeho nejslavnější lodi, jej zcela zlomila. Neodpověděl, ani se nepohnul. Stevard tiše odešel.
Kapitán Smith přecházel na člunové palubě mezi prázdnými jeřáby a už poněkolikáté volal megafonem na záchranné čluny na hladině, aby zůstaly lodi nablízku. I on věděl, že řada z nich nebyla při spouštění plně vytížena a chtěl je přimět, aby vzaly další trosečníky, kterým nezbude než hledat záchranu ve studené vodě. Žádný člun však na výzvu nereagoval. Strach z toho, co se stane, až se loď potopí, a jak všichni předpokládali, vznikne obrovský vír, byl silnější.
Zhruba v této době se na člunové palubě objevili strojníci. Přes přední palubní nástavby se již převalovala voda, v podpalubí zaplňovala jednu komoru za druhou a záď se zvedala nad hladinu. Všem bylo jasné, že nastává konečné dějství této neskutečné tragédie. Proto i strojníci, kteří podali heroický výkon a splnili svoji povinnost do posledního písmene, konečně z podpalubí odešli. Díky jim a skupině topičů v zadních kotelnách i v tuto chvíli stále ještě svítila všechna světla a po dvě a půl hodiny mohla pracovat čerpadla, což prodloužilo Titaniku život zhruba o hodinu - vzpomeňme si, když se Thomas Andrews seznámil s rozsahem poškození, že odhadoval, že se loď udrží na hladině nejdéle hodinu a půl - a umožnilo spustit všechny záchranné čluny a zachránit spoustu lidí, kteří by jinak se vší určitostí zahynuli. Strojníci však přišli na člunovou palubu příliš pozdě na to, aby ještě měli nějakou naději na záchranu. Spouštěcí jeřáby byly prázdné. Z pětatřiceti statečných mužů nepřežil ani jeden, žádný z nich neměl ani to štěstí, že by jej později vylovil některý ze záchranných člunů.

ČLUNY 2.LIST

22. září 2006 v 14:45 | Miroslav Selz |  Titanic
Na palubě E, hluboko v podpalubí Titaniku a pět pater pod člunovou palubou, se po dlouhé hlavní chodbě stále přesunoval z přídě na záď zástup mužů třetí třídy. Nezdálo se, že by si byli vědomi smrtelného nebezpečí, spíše se snažili uniknout vodě zaplavující jejich kabiny a jejich skromný majetek. Mnozí z nich chtěli být nablízku ženám ubytovaným na zádi. Zpočátku to byl neorganizovaný pohyb stovek lidí, jehož výsledkem bylo, že muži z přídě se pomíchali s manželskými dvojicemi a ženami z kabin na zádi, a nakonec se největší skupina cestujících III. třídy shromáždila u paty hlavního schodiště vedoucího z paluby E nahoru.
Asi 30 minut po půlnoci přišel příkaz, aby se ženy a děti odebraly na člunovou palubu. Stevardům, kteří měli na starosti jednotlivé sekce třetí třídy, se podařilo část jich shromáždit, ale většina vdaných žen odmítla odejít bez manželů, byla to situace připomínající potíže v první a druhé třídě, ale tady byla s přesvědčováním ještě větší práce. Protože stevardi z obavy před vypuknutím paniky nikomu neřekli, že se loď potápí, nakonec se jim jen s velkým úsilím podařilo přimět alespoň část žen, aby si oblékly záchranné vesty a vydaly se bludištěm lodních chodeb a schodišť nahoru na člunovou palubu. Protože hrozilo nebezpečí, že ve spleti chodeb, schodišť a průlezů nenajdou cestu, vrchní stevard III. třídy rozhodl, že jednotliví stevardi budou vyvádět ženy z podpalubí po skupinách. S první skupinou asi třiceti žen se vydal na cestu stevard John Edward Hart Vedl je dlouhou chodbou na zadní mezinástavbovou palubu, potom knihovnou přes ubytovací prostory druhé třídy ke schodišti vedle lodního holičství a dál ke schodišti první třídy a nahoru na člunovou palubu. Složitou cestu se podařilo zvládnout poměrně rychle, neboť všechny průchody mezi třetí, druhou a první třídou, které byly obvykle uzavřeny, aby bylo zabráněno mísení cestujících jednotlivých tříd, byly nyní otevřeny.
Když Hart dosáhl se svou skupinou člunové paluby, druhý důstojník Lightoller právě spouštěl člun číslo 8. Hart přivedl ženy ke člunu, předal je do péče námořníků a vracel se do podpalubí. Cestou potkával ženy a děti doprovázené jinými stevardy. Krátce po jedné hodině byl zpátky na palubě E a začal organizovat další skupinu. Nebylo to o nic lehčí než poprvé, mnoho žen stále odmítalo odejít. Nakonec seskupil houf, se kterým dosáhl člunové paluby kolem jedné hodiny 30 minut a odvedl jej k člunu číslo 15. Znovu už se Hart do podpalubí nedostal, neboť první důstojník Murdoch mu nařídil, aby nastoupil do záchranného člunu.
Na Titaniku se podle údajů Zprávy lorda Merseyho plavilo 706 cestujících třetí třídy, z toho 510 mužů. Vzhledem k tomu, že v celkovém čísle je zahrnuto i 79 dětí, lze předpokládat, že se na lodi nacházelo více než 450 dospělých mužů cestujících třetí třídou. Je proto přirozené, že kapitán a palubní důstojníci učinili opatření, aby příkaz "ženy a děti první" nebyl narušen nebo téměř znemožněn tím, že by se vlna několika set mužů vrhla k záchranným člunům. Na klíčových místech umožňujících východ z podpalubí byli umístěni stevardi, námořníci a příležitostně někteří z mladších důstojníků, aby dohlédli na to, že v první fázi odejdou na člunovou palubu skutečně jen ženy a děti. Jak ale ubíhal čas a pocit hrozícího nebezpečí zesiloval, začala mezi cestujícími třetí třídy vzrůstat nervozita a ze strany mužů přibývalo pokusů proniknout na člunovou palubu. Dokud příslušníci posádky zůstávali na svých místech, byly tyto pokusy o průnik úspěšné jen v ojedinělých případech, kdy se pár mužů z třetí třídy dostalo na vyšší paluby po nouzových žebřících nebo některým z mnoha průlezů. Až ke druhé hodině ranní, když situace lodi začínala být kritická, byla většina bariér uvolněna. To ale již Titanic opouštěly poslední záhranné čluny.
Je však prokázáno, že ženám cestujícím třetí třídou v přístupu na člunovou palubu bráněno nebylo, naopak byly k tomu opakovaně vybízeny, ale bohužel ne vždy se tyto výzvy setkaly s kladnou odezvou. Mnoho z nich na zádi lodi zpočátku odmítalo dokonce opustit i kabiny.
Na člunové palubě pokračovala příprava ke spuštění prvních záchranných člunů. Poté, co třetí důstojník Pitman vyzval ženy k nástupu do člunu číslo 5, přidal se k němu pátý důstojník Lowe, aby mu pomohl. Kolem člunu postávali prakticky výlučně cestující I. třídy. "Jsou zde ještě nějaké ženy?" volal J. Bruce Ismay, který stál poblíž. "Já jsem jen stevardka," ozvala se váhavě mladá dívka, nejistá tím, zda se evakuace netýká jen cestujících. "Nevadí," odpověděl Ismay "jste žena, zaujměte tedy svoje místo." Když už nebyly kolem žádné ženy, třetí důstojník Pitman dovolil nastoupit několika manželům a nakonec i samotným mužům. Na pravé straně člunové paluby panovalo po celou dobu spouštění člunů pravidlo, že sice ženy a děti první, ale pokud v blízkosti nebyly nebo nehodlaly nastoupit a v člunech zůstávala volná místa, mohli je obsadit muži. Na levé straně strohý důstojník Lightoller tak velkorysý k mužům nebyl - zásadně je do člunů nepouštěl.
Barva na kladkách byla ještě čerstvá, a protože před tím nebyly použity, spouštěcí lana se na ně nyní lepila. Člun šel dolů trhavě, napřed prudce klesla příď, potom záď. Jednání některých osob, které skákaly do člunů, rozhořčeně někteří cestující odsuzovali, především ti co byli tímto skokem nějak zraněni.
Zezdola se ozval od Pitmana další signál oznamující, že je možno pokračovat ve spouštění. Člun dosedl na hladinu, ale objevil se nový problém - jak uvolnit háky kladek. Opět se vymstilo zanedbání výcviku posádky a trvalo značnou dobu, než byly konce závěsů volné. Teprve potom mohl Pitman dát veslařům rozkaz vzdálit se od boku lodi.
Druhý důstojník Lightoller měl na levé straně člunové paluby vážný problém - nedostatek námořníků, které by mohl do spouštěných člunů přidělit. Palubní oddělení Titaniku mělo - kromě kapitána a sedmi důstojníků - 59 námořníků. Část teď byla zaměstnána u člunových jeřábů, kde jich ubývalo s každým spuštěným člunem, část byla pověřena zvláštními úkoly - například otevíráním oken na palubě A. Kromě toho Lightoller před deseti minutami odeslal bocmana se šesti námořníky do podpalubí, aby otevřeli na levoboku dveře před nákladovým jícnem číslo 2 - chtěl, aby odtud mohly do částečně spuštěných člunů nastupovat ženy a děti z třetí třídy, zatím stále se zdržující na nižších palubách. Bocman Nichols se šesti muži odešel a od té chvíle je už nikdo nikdy nespatřil. S největší pravděpodobností je v přídové části lodi zaskočil náhlý příval vody a všichni zahynuli. Lightoller totiž nebyl informován o rozsahu poškození tak přesně jako kapitán, Thomas Andrews či Bruce Ismay, a tak dlouho věřil, že po nárazu proniká voda jen do jedné či do dvou předních komor, po jejichž zaplavení se loď sice zaboří přídí víc do vody, ale pevné vodotěsné přepážky tlak udrží a Titanic se zachrání. Proto také neodhadl nebezpečí hrozící v příďových prostorách a poslal tam bocmana s jeho lidmi.
Když nyní Lightoller spočítal, kolik mužů mu zbylo, zjistil, že může s každým dalším člunem odeslat nejvýše dva, pokud chce současně zajistit jejich plynulé spouštění.
V 00:55, ve stejnou dobu, kdy se na pravé straně připravovalo spuštění člunu číslo 5, začal Lightoller spouštět člun číslo 6. Měl však pouze jednoho muže k obsluze závěsných lan. "Někdo k zadnímu lanu!" nařídil. "Ano, pane!" ozval se starý námořník Hemming, který již byl v člunu, neboť byl hned zpočátku určen za jeho velitele. Na Lightollerovu výzvu se vrátil na palubu. Mezi přihlížejícími stál i Kanaďan major Arthur Godfrey Peuchen. "Musíme vyndat z člunu stožár s plachtami," přikázal autoritativní hlas, pravděpodobně opět Lightollerův, a Peuchen přiskočil, aby pomohl. Svým kapesním nožem přeřezal uvazovací lano a vytáhl stožár na palubu. Vtom se u člunu objevil kapitán Smith. Lightoller si mu postěžoval: "Kapitáne, chybí mi do člunu námořník." Smith uchopil za ramena poblíž stojícího příslušníka posádky, téměř ještě hocha, a pravil: "Tady je jeden" Lightoller na mladíka pochybovačně pohlédl, ale neodvážil se kapitánovu rozhodnutí odporovat. Hoch tedy nastoupil do člunu, ale jak se ukázalo moc platný tam nebyl, neboť měl poraněnou ruku. Se vší určitostí mu kapitán Smith jen chtěl dát možnost zachránit se.
Jedním z přihlížejících byla i denverská milionářka Margaret Brownová. Člun začal pomalu klesat a Molly Brownová se obrátila, aby přešla na druhou stranu paluby, když ji zezadu uchopily za ramena silné mužské ruce s příkazem: "Vy též půjdete!" Než se korpulentní paní Brownová stačila vzpamatovat, byla postrčena k zábradlí a prakticky hozena do člunu, který byl již více než metr pod úrovní paluby. Už byl na půl cestě k hladině, když se z něj ozval hlas kormidelníka Roberta Hitchense, kterého Lightoller ustanovil velitelem: "Nemohu řídit člun s jedním námořníkem!" Tímto námořníkem byl Frederick Fleet, který před hodinou a čtvrt jako první zahlédl z vraního hnízda ledovou horu. Lightoller se obrátil k zástupu na palubě s dotazem: "Je zde nějaký námořník?" Chvíli bylo ticho a pak se ozval major Peuchen: "Jestli chcete, já půjdu." "Jste námořník?" otázal se Lightoller. "Ne, ale jsem jachtař," odpověděl Peuchen. Jakmile se ocitl ve člunu, otázal se Hitchense: "Co mám dělat?" Dostal příkaz upevnit vypouštěcí zátku. Stojí za zaznamenání, že major Peuchen byl jediný muž z řad cestujících, kterému Lightoller onu noc dovolil vstoupit do záchranného člunu.
Hned po spuštění prvních tří člunů přišel za Lightollerem vrchní důstojník H. F. Wilde s dotazem, zda neví, kde jsou uloženy střelné zbraně, že první důstojník Murdoch je nemůže najít. Lightoller věděl. Spolu s kapitánem Smithem, s Wildem a Murdochem se odebral do kabiny prvního důstojníka - byla to jeho kabina před tím, než v Southamptonu došlo ke změnám funkcí starších důstojníků - najisto sáhl do zásuvky, vyndal odtud několik revolverů s náboji a chtěl odejít. Wilde jej zastavil a podal mu jeden revolver se slovy: "Vezměte si to můžete to potřebovat" Lightoller zastrčil zbraň i s náboji do kapsy a vracel se na člunovou palubu.
Cestou zahlédl amerického podnikatele a finančníka Isidora Strause s manželkou u palubní nástavby. Oba staří manželé byli zabráni v živý hovor a nezdálo se, že by je nějak znepokojoval či vzrušoval fakt, který byl už mnohým jasný - že se obrovitý parník potápí. "Mohu vás doprovodit do člunu?" otázal se Lightoller paní Strausové. "Myslím, že zatím zůstanu zde," odpověděla. "Proč bys s ním nešla?" pobízel Straus. "Né, ještě ne," s úsměvem odmítla. Lightoller neměl čas někoho přesvědčovat, ale snažili se o to jiní. Plukovník Archibald Gracie, mladý Hugh Woolner a několik dalších přátel a známých přemlouvalo paní Strausovou, aby se uchýlila do záchranného člunu. Na chvíli se zdálo, že uspěli. Paní Strausová se dokonce k jednomu člunu odebrala, ale pak si to rozmyslela. "Ne!" pravila, "neodejdu od svého manžela. Spolu jsme žili a spolu zemřeme." Plukovník Gracie se obrátil na Isidora Strause v naději, že se mu podaří zapůsobit na něj. Chtěl, aby se vzhledem k jeho věku a bezmocnosti učinila výjimka a bylo mu dovoleno nastoupit do člunu s manželkou. Ale starý multimilionář byl též neoblomný. "Ne," řekl, "nepřeji si ve svůj prospěch nic, co není poskytnuto i ostatním." Poté Isidor a Ida Strausovi odešli na palubu A, kde usedli na zasklené verandě do proutěných křesel, v naprostém klidu očekávajíce svůj osud. Ani později snaha přátel, aby změnili rozhodnutí, neměla úspěch. Na člunovou palubu přišli už jen jednou, a to když doprovázeli do záchranného člunu komornou paní Strausové.
Po odpálení raket už bylo všem jasné, že Titanic je na tom zle, i největší optimisté dosud stále spoléhající na jeho nepotopitelnost vystřízlivěli. Skončily žertíky a rozverné komentáře o přehnaných obavách kapitána Smithe, obličeje zvážněly. Do člunů začaly nastupovat ženy, které ještě před chvílí odmítaly nebo váhaly. Přiváděli je jejich manželé, o osamocené ženy se starali jejich známí nebo společníci z předchozích dnů naplněných pohodou a bezstarostností. Některé se chovaly klidně, přijaly toto opatření jako nevyhnutelnost, které nelze odporovat, ale docházelo i k dramatickým a srdceryvným scénám.
Situace velké lodi se zhoršovala minutu od minuty. Konstruktér Thomas Andrews přecházel po člunové palubě od jednoho člunu ke druhému a nabádal ženy, které se stále ještě nemohly rozhodnout, aby neprodleně nastupovaly do člunů. "Dámy," pravil, "musíte okamžitě nastoupit. Nelze ztrácet ani okamžik. Nemůžete si vybírat člun. Neváhejte. Nastupte, nastupte!"
I druhý důstojník Lightoller už ztratil svou počáteční naději, že se Titanic přece jen udrží na vodě. Dokonce si mohl v pravidelných intervalech ověřovat, jak se zbývající čas krátí. Ve svých vzpomínkách o tom napsal: "V době, kdy byl jeden člun spouštěn a další připravován, jsem si obvykle odskočil podívat se na dlouhé nouzové schodiště, vedoucí přímo z člunové paluby dolů na palubu C. I když bylo vybudováno proto, aby zkracovalo cestu posádce, mně nyní sloužilo k měření rychlosti, jakou stoupala voda a jak vysoko již byla. V tuto chvíli byla už přední paluba zaplavena. Pohled na studenou zelenou vodu strašidelně se plazící po schodišti vzhůru se mi vryl do paměti. Krok za krokem se dostávala nahoru a pohlcovala jedno za druhým elektrická světla, která po nějakou dobu s hrůzně nadpřirozeným efektem zářila pod hladinou."
Jak se velká loď zvolna nořila do vody, důstojníci se snažili spouštění člunů urychlit, neboť nikdo nemohl s jistotou odhadnout, kolik času jí ještě zbývá. S obrovským množstvím vody v podpalubí se Titanic začal naklánět i na stranu a na levoboku, mezi zábradlím člunové paluby a boky člunů již byla metrová mezera. Starší Francouzka chtěla skočit do člunu číslo 10 - a minula jej. Naštěstí se rukama zachytila za jeho obrubník a několika mužům se spojenými silami podařilo ji vtáhnout na nižší promenádní palubu. Vrátila se nahoru a druhý pokus byl již úspěšný. Děti už vůbec nemohly mezeru překonat, a tak byly prostě do člunu házeny. Námořník Evans jedno z nich zachytil za šaty v posledním zlomku vteřiny. Jak člun číslo 10 klesal, ještě do něj z paluby A skočil snědý muž, jeden z cestujících III. třídy.